Jako dnes se pamatuji, jaké slovo jsem nakreslil jako první a jaké jsem jako první přeslabikoval. Napsat jsem uměl nejprve své jméno, byl to pro mě ale jen obrázek a na něm jsem se učil písmena. Když jsme šli kolem kina, přečetl jsem na něm první slovo: ROKOKO. Měl jsem z toho radost. Udělal jsem to sám a bez cizí pomoci. Měl jsem pocit velkého objevu: proměnil jsem čáry ve slovo, uměl jsem číst. Podobný pocit mám dodneška, pokud mně tyto čáry sdělují něco nového.

I když je to složitější: Rokoko byl název biografu, což mi řekl dědeček, který šel tehdy se mnou. Vždy je to čtenář, kdo musí systému znaků přisoudit význam a potom jej dešifrovat. Být čtenářem, ale znamená víc než znát písmenka. V životě všichni čteme nejen to, co je v nás, ale i svět kolem nás, abychom mu rozuměli nebo se o to alespoň snažíme. Čtení skoro jako dýchání je jedna z našich základních funkcí, napsal klasik. Nedříve musíme umět číst, abychom mohli psát. A společnosti, které neumějí psát, jsou podle Lévi-Strausse tzv. studené společnosti: Neznají posloupnost událostí, která vytváří naše pojetí dějin. Zřejmě proto některá stará náboženství předepisovala, že kniha, která spadne na zem, musí být jako znehodnocená spálená a Samuel Rushdie uvádí, že u nich doma, když byl dítě, se musela kniha, která spadla na zem, políbit, i když to byl třeba jen telefonní seznam. Patříme k civilizaci knihy. Uctívání knihy je jedním ze znaků gramotnosti.

Nejstarší text má jméno Sefer Jezirah, tedy Kniha stvoření, jejím autorem má být dle tradice Abraham a je prý z šestého století. Stojí v něm, že Bůh stvořil svět z deseti čísel a dvaadvaceti písmen a z nich byly stvořeny i všechny skutečné bytosti ve třech sférách kosmu: světě, čase a lidském těle. Proto se říká, že Vesmír je v naší židovsko-křesťanské tradici pojímán jako psaná Kniha a klíč k jejímu porozumění je v naší schopnosti správně ji číst. A ten, kdo hodně čte, má hodně životů, protože v knihách, které přečetl, nachází stopy svého života a učí se je interpretovat.

Jenže jak promění naši tradici tablety, na kterých je možné vymazat každou knihu jedním kliknutím na tastaturu? Kam uletí písmena z obrazovky? Sbírá je někdo v nebi a zase z nich skládá nové knihy? Je možné se s písmeny rozloučit, nebo nás doprovázejí celý život od chvíle, kdy jsme se naučili číst, a vedou nás za ruku světem, jako nás vodili rodiče, když jsme byli malí?

Naše štěstí by mohlo být v tom, že idea je vždy košatější než skutečnost už také proto, že předchází každé věci: nejprve musí být myšlena, než byla věc stvořena, takže písmena je možné vymazat jen z obrazovky, ale ne z nás. Proto taky neumím odpovědět na otázku, co pro mě první knihy, které jsem přečetl, znamenaly. To bych musel nejprve zapomenout všechny další, které jsem přečetl.