aneb Pochválen buď Svátek práce!

Každý z nás má svůj zamilovaný film, knížku, obraz, hudební skladbu… Každý z nás se občas "potká" s nějakým uměleckým dílem a nastane souznění konzumenta s autorem - je to vrchol štěstí a nepřichází často, proto si ho patřičně hýčkáme celý život. Autoři děl to souznění pozorují starostlivě, neboť na počtu šťastných jedinců závisí výše jejich honoráře.
K mým kultovním filmům patří i americký film režiséra Billy Wildera Nebožtíci přejí lásce, a tak když ho před pár dny ohlásila kabelová stanice MGM, nažhavil jsem záznam a se ženou jsme se uvelebili před obrazovkou. Já ostražitě, neboť poté, co tato stanice buransky zničila každou píseň v muzikálu Šumař na střeše čteným překladem textu, čekám, jakou další zradu mi přichystá.
Začátek byl nadějný: kvalitní kopie ve formátu 16:9. V tom filmu se dost dlouho nemluví, ale když film promluvil…
"Je to Brabec nebo není?" zeptala se mě žena nejistě.
Chvíli jsem poslouchal.
"Asi je, ale starej a unavenej."
"A tohle je Maciuchová," oddechla si žena.
"Ale stará a unavená," odvětil jsem hořce, "a mluví na nás jen proto, že ještě nestačila umřít."
Začínala se mě zmocňovat temná předtucha, že se jedná o nový dabing a před očima mi defilovaly další postavy toho filmu, jejichž české hlasy patřily už nebožtíkům. Jak film pokračoval, předtucha se vyplnila. Ke všemu nezmizely jen důvěrně známé a milované hlasy, ale i některé vtipné hlášky.
Pravda, před více než třiceti lety nám komunisti odvažovali západní filmy na zlatých vážkách. Ale když už některý do televize pronikl, byla mu věnována náležitá péče. Jak v úpravě dialogů, tak ve výběru herců na dabing. Mám ten film z doby, kdy ho odvysílala televize Nova - v ořezaném formátu 4:3, ale s hlasy Vladimíra Brabce, Hany Maciuchové, Miloše Kopeckého, Jiřího Brudera, Josefa Beka… Znamenití herci s elánem báječně česky sekundovali výborným kolegům americkým.
Takže zklamání 2009.
Z úst se mi drala věta, kterou jsem nerad slýchával v mládí: Jó, už to není, jako kdysi… Bohužel s přibývajícími léty mi v mysli vyvstává čím dál častěji. Protože rajčata jsou bledá a tvrdá, jahody bez vůně a chuti, meruňky vyšisované, česnek jen čínský, květiny jen holandské… a cizí filmy v televizi bez šťávy, protože dabing vyrábějí řemeslníci na běžícím pásu.
Takže mám dva disky: jeden s výborným obrazem, druhý s nezapomenutelným dabingem. Kéž bych byl tak technicky zdatný, abych z nich dokázal stvořit jeden prvotřídní! Nejsem, a tak udělám jen to, na co stačím: disk s obrazem vložím do přehrávače DVD a vypnu zvuk, druhý vsunu do počítače za svými zády. A ejhle, stane se zázrak: Američané ožijí důvěrně známými českými hlasy, vše je synchronní na vteřinu. Blaženost oka a ucha. Ovšem jen do okamžiku, kdy se ozve reklamní znělka Novy (který blbec ty reklamy nevymazal?) Dobře, zopakuji nastavení ještě dvakrát.
A pak přijde poslední zrada. Pozdrav z dávné komunistické minulosti. Ředitel hotelu ve snaze zdržet vysokého úředníka ministerstva zahraničí USA ho ještě zpovídá na chodbě, když český dialog náhle přeskočí do další scény. Vysvětlení dodá zvuk z dabingu MGM: v dalším hovoru se úředník zmínil o Rusech a Izraeli ve Středomoří, což tehdejší cenzor nehodlal pustit do éteru, a tak asi minutu vystřihl.
A tak dál rozjímám, jak skloubím dva disky v jeden. Ostatně, v mém mládí jsme při budování socialismu neustále přemýšleli, jak si něco udělat sami. Na koleně jsme si opravovali auta a motorky, bourali a stavěli byty a domy, vyráběli nábytek, malovali stěny, lakovali…, tak se jen zbavit kapitalistické lenosti! A až dám dohromady ten disk, zasázím rajčata a jahody, zasadím meruňku a zaseju luční květiny.
Pochválen buď Svátek práce!