Dostala jsem před lety pod stromeček čtečku a byla jsem z toho trochu v rozpacích. Copak může tahle tabulka nahradit knížku? Papír, vůně, tisk, obrázky, obracení stránek, to všechno, co jsem od dětství milovala? Přesto jsem čtečku nezastrčila do skříňky hluboko za spodní prádlo, ale zkusila jsem, jak ta nová věc funguje. (Přiznávám, že se dárkyně zachovala poněkud nevhodně a nedala mi čtečku „prázdnou“, pár knížek už v ní bylo.) A brzy jsem vynález, tehdy ještě poměrně nový, ocenila. Především na cestách. Je to setsakra rozdíl, má-li člověk s sebou vláčet tlustospis, nebo malou tabulku, která skoro nic neváží a do níž se tlustospisů vejde víc, než člověk stačí přečíst na sebedelší cestě.

Postupně jsem objevovala další výhody. Čtečka se nezlomí v hřbetě, jak se to stává s tlustšími knihami v měkké vazbě, když se člověk snaží je pořádně otevřít, aby viděl na celé řádky textu. E-kniha se dá koupit přes internet a je k mání hned, nemusíte kvůli tomu čekat, až ji obchod připraví a zabalí, nemusíte nikam chodit ani vyhazovat obal. Je sice pravda, že v elektronickém vydání nevychází (bohužel) všechno, ale nemusím být maximalistka, lepší něco nežli nic.

Nejpodstatnější výhoda čtečky však samozřejmě tkví v mé neschopnosti – a vlastně i nechuti – zbavovat se knih. A tak mi v pokoji straší poměrně velká knihovna. Opravdu straší, a to účinně. Brání mi v tom, co jsem mívala tak ráda: procházet se po knihkupectvích a okukovat, co bych si tak asi chtěla přečíst. Bylo to jako s dětmi v cukrárně: oči by chtěly… a člověk se těžko brání. Dávno vím, že nemusím mít každou knížku doma, že existují knihovny, že se může stát, že se mi třeba ani nebude líbit… asi to leckdo z vás zná. Hlavně ale ten kategorický imperativ: musím taky někde pracovat, spát a dělat jiné věci než číst. Musím prostě své nakupovací choutky držet na uzdě, jinak v pokoji nebude k hnutí.

A taky kočky: nemůžou běhat pořád jen po knihách, hlavně Davídek těžko odolává touze pořádně si zadrápat (některým autorům to sice přeju, ale ovládám se a nepodstrkuju mu jejich knihy do cesty). Čtečka je pro kočky zcela nezajímavý předmět.

Absolvovala jsem za ty roky spoustu rozhovorů a došla jsem k závěru, že milovníci knih se ve věci čtečky dělí na dvě kategorie: ti, kteří ji mají, oceňují její praktičnost, ti druzí ji pokládají tak trochu za cosi od ďábla, pročež ji odmítají. Možná by se ale hladce přesmykli do opačné kategorie, kdyby měli příležitost ten nástroj vyzkoušet… Ani od jediného majitele a uživatele čtečky jsem nikdy neslyšela výhradu proti papírovým knížkám jako takovým. Podobně jako já si stěžují na sebe, na svoje nezdrženlivé choutky při nakupování. A pak, samozřejmě, ty nádherné předměty, které tolik milujeme, zalehnou knihovnu, bobtnají v ní a kynou, jenže člověk v sobě nenajde sílu ani chuť je vyhodit nebo se jich zbavit nějak jinak, třeba je odnést do antikvariátu.

LN, 15.5.2020