A již v úvodu musím uvést věc na pravou míru, nebyla to žádná kočička, ale statný a bojovný kocour, Modrý Brit jménem Šíma. K tomu se ale dostaneme až pak. Teď pěkně od začátku. Jednoho krásného letního odpoledne jsme s manželem odpočívali v obýváku, popíjeli kávu, když vtom slyšíme typické a charakteristické šverkání. Myš! Vyrazili jsme předpokládaným směrem a hlodavce skutečně objevili. Myška byla zavřená v malé krabičce a byla bílá! Syn se zřejmě obával naší reakce, ale neodolal touze mít doma zvířátko. Okamžitě jsme zařídili nejnutnější provizorium, tedy pětilitrovou láhev od okurek, myšku do ní přenesli, přisypali hrstku ovesných vloček a své dílo vystavili na čestné a dobře viditelné místo. Když to syn spatřil, zrozpačitěl a začervenal se. No a potom jsme se všichni vypravili do Zverexu pro malé terárium a už jsme v tom jeli.

Jedna z dcer již byla odvážnější, když se svěřila s touhou mít alespoň morčátko. Poté obcházela obchody, vyhlížela, jaké zvířátko by se jí líbilo, a zklamaně se vracela s tím, že tam měli jenom takové zrzavé jednobarevné morče a že když si představí, jaké z toho vyroste velké oranžové jelito, tak ho nechce. Samozřejmě nakonec přinesla domů právě tento exemplář. A samozřejmě z něj vyrostlo to velké oranžové jelito, které pak trávilo spoustu času na klíně své majitelky a obě dvě dělaly dojem naprosté pohody a spokojenosti.

Jak si nás tak děti postupně vychovávaly a ochočovaly, došlo i na zmíněnou kočičku. Podmínka zněla, že to nesmí být kočka: „Co potom s koťaty?“ I když účinné řešení jsme dobře znali díky tetě Krasavě. Ta totiž nejprve nabídla koťátka sousedům. Když je všichni odmítli, házela jim je tajně do zahrádek, a pak je jen obcházela a sledovala, co se stane. Nechali si je vždycky.

To nám ale přišlo trochu nefér, a tak jsem jednou domů přinesla raději malého kocourka. Syn se mu věnoval natolik intenzívně, že ho naučil dělat i kotrmelec. Podržel ho pod bříškem, řekl „udělej kotrmelec“ a Šíma se skutečně stočil do klubíčka, načež udělal přímo ukázkový kotoul. Již na začátku jsem uvedla, jaký z něho vyrostl statný, nebojácný, až útočný kocour. Jednou k nám na chalupu přiběhl čísi zatoulaný zvědavý psík. Šíma vyskočil na parapet okna, naježil srst, až se udělal dvakrát větší, a začal shora výhrůžně syčet směrem k psíkovi, který vylekaně pelášil pryč.

Vzpomínám také na to, jak jsme se jednoho odpoledne vraceli z vycházky domů a cestou potkali Šímu mířícího rovněž k domovu. Přiběhl, přilísal se mi k nohám, a tak jsem ho vzala do náruče, nesla ho a on si spokojeně vrněl a předl, když se mi náhle vzepřel, začal se cukat a nebyl k udržení. Nakonec skočil na zem a vyrazil do útoku proti psovi, který šel za námi. Pravda, nebyl to žádný respektu hodný dobrman, ale ani připitomělý pudlík, spíše to byl takový středně velký venkovský voříšek, na kterého si však asi žádná jiná kočka netroufla zaútočit jen proto, aby ukázala, kdo tady má navrch. Šíma byl krásné zvíře a doposud je nám po něm teskno. Teskno natolik, až jsme se zařekli, že žádnou další kočku už nechceme. Byla by to jen kočka a už by to nebyl Šíma.

No, a pak si druhá dcera, již provdaná, pořídila s manželem kočičku Mičiko. A protože to jsou soucitní lidé, rozhodli se pro zvířátko z útulku. Jak už to tak ale bývá, i kočičky pocházející z útulku mají koťátka, která však neskončila v zahrádkách u sousedů, ale vždy se nakonec podařilo je někomu udat. Dneska už po Mičiko zůstali jen dva kluci, vlastně už dědci, Medvěd zvaný Méďa, a Samuel slyšící na jméno Sam. Když však do rodiny přibyl také první novorozenec, ujali jsme se s manželem obou kocourů. Žijí tu s námi v domku se zahrádkou a snad jsou u nás spokojeni. My jsme si na ně zvykli natolik, že už nám ani nevadí, že to není Šíma. Ale přesto – Šíma byl jen jeden.