Takřka denně chodím ze Žižkova dolů do Karlína na metro. Cesta není nijak dlouhá, je to příjemná porcházka, během níž procházím tunelem pod vrchem Vítkovem. A v něm se občas setkávám s různými zajímavostmi.

On je ten tunel docela zajímavé místo sám o sobě, není nijak zvlášť frekventovaný, leda snad ráno, v tu dobu se mi jím ale ještě projít nepodařilo. Člověk se v něm potká s pomalu se šourajícím důchodcem, maminkou tlačící kočárek, s potají kouřícím školákem a samozřejmě i s opilcem, potácejícím se z karlínské hospody do žižkovské nebo naopak, podle toho, kde mu nalejou nebo kde bydlí. Občas je uprostřed popelnice s vysypaným svinstvem jako důsledek rádobyvtipné akce podnapilé mládeže, která má nesmírnou legraci z toho, že se může s nádobou na odpadky vláčet až do půlky kopce, aby ji tam mohla převrhnout. Jindy je tam sedačka z automobilu s čímsi podobným figuríně omotané lepící páskou a jednou tam kdosi zanechal velkou dlažební kostku. Dodnes je mi záhadou, kdo a odkud ji tam přitáhnul, protože široko daleko není kostkami tohoto typu vydlážděná jediná ulice, a to ani v Karlíně, ani na Žižkově. Někomu to prostě připadalo jako bezvadný nápad, vláčet se bůhvíodkud s dlažkou, aby ji mohl uprostřed tunelu pohodit...

Na stěnách tunelu se zase z času na čas objevují zajímavé obrázky, a to včetně jména majitele tohoto listu. Autor jen zapomněl, že Neff se píše s dvěma ef. Zřejmě i zástupci gay minority se v ústí tunelu jednou vyřádili, když celý oblouk pomalovali barvami symbolickými pro homosexuály... Nebo taková výdřeva - když se nad tímto tunelem razily dva nové, železniční, musel být tunel zpevněn ocelovými oblouky a stěny mezi nimi fošnami. Denně tam pobíhali geometři se svými přístroji a měřili, zda rubačské práce nezpůsobily nějakou změnu. Asi nezjistili nic závadného, průchod nám nikdo nezakázal a tunel vypadá stejně jako v předchozích více než padesáti letech.

V posledních dvou, třech měsících tam ale kolemjdoucím v odpoledních hodinách prozařuje ponuré příšeří vskutku zvláštní zjev - houslista. Asi třicetiletý, slušně oblečený muž s culíkem sedí na skládací stoličce a hraje na housle. Jen tak, jako by preludovat na hudební nástroj uprostřed tmavého tunelu patřilo k činnostem, kterým se oddávají lidé naprosto běžně.

Těžko říct, jaký je pravý důvod jeho hry. Možná tam hraje kvůli výborné akustice, tomu ale zase nenasvědčuje na zemi rozevřené pouzdo, v kterém se blýskají drobné mince. Ty jsou tam ale možná jen pro forma, protože jsem nezažil, že by mu v pouzdru jediná přibyla. Ostatně jak jsem už zmínil, frekvence chodců je v tunelu beztak minimální. Takže možná hraje jen pro potěchu svoji či pro potěchu lidí procházejících tudy za svými starostmi. Jen pevně věřím, že s produkcí končí vždy dřív, než se tunelem začnou trousit výše zmínění opilci. Mohl by přijít nejen o obsah pouzdra, ale i o nástroj. Dodnes jsem se neodhodlal k tomu, abych ho vyfotil. Už jsem udělal snímky spousty lidí, kteří si obrázek nepřáli, ale u houslisty mě vždycky zastaví jakýsi ostych. Nechci mu narušit jeho soustředění na hru byť jen jediným cvaknutím spouště, jen jediným bleskem - a bez něj bych se v tunelu neobešel. Snad někdy, možná...

A tak jenom v odpoledních hodinách tiše míjím houslistu ztraceného uprostřed spoře osvětleného tunelu a nechávám si jeho improvizacemi ozvláštňovat cestu za povinnostmi...