Nejinak zní výrok inspektora Dreyfuse, kterého ve filmech ztvárnil český a před Hitlerem kdysi uprchnuvší herec Herbert Lom. A tedy toho inspektora Dreyfuse, co nemá nic společného se slavnou aférou konce 19. století.

Anebo v něčem ano? To zde neřešme, hlavně že figuruje v sérii Růžový panter.

Že Clouseaua zrovna nemiluje, mi sdělil i starší přítel, vzdělaný chlap, když jsem o těch komediích přemrštěně horoval. Zatnul mi tipec. Asi rok se nic nedělo, ale občas o přítelově náhledu přemýšlím. Vlastně má pravdu. Představme si malé, nevinné dítě, které se prvně kouká na komedie s Peterem Sellersem, kde hraje Sellers Clouseaua…

Nebo si představme naivního mimozemšťana, který je tu „cizincem v cizí zemi“ a dostal za úkol analyzovat podle určitých filmů pozemskou civilizaci. On i dítě logicky dojdou k závěru: „K úspěchu v životě na Zemi stačí sympaticky vypadat, plácat naprosté hovadiny, stoprocentně si věřit a mít giga-štěstí.“

Což je princip, na kterém vydělal majlant Blake Edwards, režisér. A Sellers taky. Ve filmu Život a smrt Petera Sellerse (2004), kterému je letos dvacet let, komika zdatně napodobuje herec Geoffrey Rush a… Díky scénáři polopaticky předvádí moment, ve kterém Peter Sellers odhalil hereckou metodu a přišel na přístup k postavě natvrdlého detektiva. Jde o chvíli, kdy ťápne do bazénku a tváří se, jako by se nic nestalo a že stojí na suchu. Vzápětí předstírá, že se jedná o dopředu promyšlený plán. A komorník? „Pane, stojíte v bazéně.“ Nekňuba: „To vím. Nemusíte mi říkat, co mám dělat.“

I když si odmyslíme, že byl stejný typ a způsob humoru objeven už milion let před Kristem spolu s divadlem (nic nového pod sluncem), stojíme před problémem. Když tak stupidně žertuje Sellers - a má kamenný výraz, funguje to… Když tak vtipkoval o něco horší herec Leslie Nielsen (1926-2010) v sérii Bláznivá střela, ukončené právě před třiceti roky (1994), uspěl. Ale větší část klaunů tohle nedá, i když jinak jsou borci, a bude leda trapná. Příklad? Chystá se remake Bláznivé střely a poručíka Franka Drebina bude hrát Liam Neeson. Když si to prvně přečtete, máte obsazení za vtip. Liam Neeson hrál zamlada Oskara Schindlera a dnes jako cvičky seká akční tvrďáky, kteří se rovnou čarou řinou za pomstou, asi jako kdysi Charles Bronson v Přáních smrti. Dobrým hercem Nielsen je, ale… Zvládne toto? Střílet si s ledovým klidem ze sebe? Troufá si dost. Já si to představit neumím a předpovídám už podle typu Neesonovy osobnosti, že projekt selže či zkrachuje. Obávám se, že hollywoodský fór Leslie Nielsen = Liam Neeson nebyl nápad za sto.

Růžový panter to ale stejně není, zde se jedná o zvláštní fenomén. Panter jako franšíza má dokonce cosi s Frankensteinem. A to? U obou sérií sice v názvu hrdina, ale není to hlavní hrdina. Růžový panter je diamant (Hitchcock by řekl McGuffin, záminka) a doktor Viktor Frankenstein byl, aspoň v románu Mary Shelleyové, tvůrce anonymního monstra, které se teprve mělo stát tahákem dlouhé řady filmových Frankensteinů. Některé filmy tohle, pravda, obešly, ale to je jiná pohádka.

U série Růžový panter je až komické, nakolik se tvůrci snaží titul ospravedlnit a jak diamant v dalších dílech pracně vracejí do hry (i když ne vždycky); ale přejmenovat cyklus na Inspektor Clousea nechtěli, ten původní titul prodával víc. Existuje, pravda, i díl, kde Clouseau v titulu je, ale tam jej hraje, už koncem let šedesátých (1968), Alan Arkin. 23. března by tomuto herci bylo devadesát, kdyby loni nezemřel, a předvádí v tom filmu, co může, a herec to byl velmi schopný, ale… Není to ono.

Taky Steve Martin (*1945) konal, naposled před 15 lety, v remaku Růžového pantera (2006, druhý díl 2009) divy pravého udatenství a výsledek není prohra, to ne; ale Sellerse jednoduše nešlo trumfnout. Překonat. Jak to?

Lidově drsně řečeno byl blázen, anebo se bláznovi blížil, a rovněž se blížil svou až „alchymickou“ podstatou figuře, kterou pak, před svou předčasnou smrtí, ztvárnil ve filmu Byl jsem při tom. Sellers se blížil čemusi totálně prázdnému, co ožívá až rolí, a to ve smyslu ideální herec = největší a ideální blb. „Dobytek,“ říkal zmiňovaný Hitchcock v trochu jiné souvislosti. „Vaší motivací je honorář a jinou motivaci své postavy nehledejte.“

V knize Totem, incest a odkouzlení buržoasie (2007) tvrdí Jan Stern, že se dokonce dá definovat stav clouseauismu, kterým je souběžná prohra a výhra lidské psýché.

Zřeknete se ega a o to šikovněji demaskujete ego druhých. Pierre Richard, jemuž bude 16. srpna devadesát, je taktéž dobrý klaun, i on umí prodat totální zranitelnost svých figur, ale ega se nezříká. Sotva by do něj vstoupil ďábel.

„A co by taky uvnitř dělal?“ ptáte se? Stern každopádně upozorňuje na myšlenky velikého Junga, jenž výslovně říká: „Každý Kejklíř jako figura obsahuje Boha i Ďábla.“ Uvnitř Kejklíře jsou spolu, aniž to napřed plánovali, a ve stadiu Kejklíře nejsou přísně odděleni.

Klaun má i tím přístup k „veškeré podstatě“, ale jaksi na oplátku trpí psychickou nenarozeností. Má volný koridor pro kouzelnictví a také zahradník Chance magicky kráčí (i když je to metafora) po hladině rybníka u Bílého domu, asi jako Ježíš po Genezaretském jezeře.

Paradox inspektora Cloueaua tkví v tom, že dosahuje směšnosti urputnou snahou humor nedělat. Neustále maskuje vlastní rozpaky, kdy nechce ztratit glanc. Je to infantilní, ale odpovídá to koneckonců celé jedné tváři našeho života, a to hlavně tváři mnoha politiků. A ne snad? Část událostí se vždycky semele následkem botelu, ale to se nesmí přiznat. Událost je proto dodatečně obalena legendou a vymyšleno je sofistikované zdůvodnění ve stylu „to já vím, byl to záměr“. Dobrý politik to podobně dotvořit dokáže. I Clousea obyčejně bodoval. A rozdíl? V reálném životě by byl už stokrát mrtvý. Naštěstí dostal do vínku přímo božské štěstí, které normálnímu smrtelníkovi v podobné míře chybí. A i politikům.

Ale ano, některý ten politik přežije i šest set atentátů (tuším, že na Kubě), to se musí uznat, ale jinak okolo plyne život a někdo jednoduše vždycky vypadnete z kola. A Clousea? Nikdy.

Je sen. Je film. Šlape dál a táhne ke všem čertům - s hlavou vzpřímenou, po horizontální hladině. Blbec. Blb, který má štěstí. Nu, a právě to ledaskomu pohne žlučí. I toho mého přítele to vytáčelo. Neviděl kvůli tomu jiné aspekty. Clouseau vzbuzuje i jakýsi stesk po dětství - a může budit až hrůzu, protože dětství proniknuvší do světa dospěláků a politiky je šílenstvím. Takovým šílencem byl třeba i Joker z Batmana - a policejní šéfnáčelník Jacques Clousea sice nikomu výrazněji neublížil, ale prostě není z tohoto světa. Nelze jej proto úspěšně napodobovat a ani moc následovat. Uděláte to? Zemřete! Udělá to či ono on sám? Pouze pokračuje v archetypu. Snad se dočká pokračování i ve filmu, i kdyby měla být postava pitomce, který všecko přežije, nakonec vygenerována umělou inteligencí.

Ale zvládla by to vůbec ta inteligence?

Některé momenty z filmů o hledači diamantu Růžový panter: