Koncem srpna letošního roku proběhla českými médii informace o zprávě (samotný kontrolní závěr ke stažení v odkazu pod zprávou) o kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) zaměřené na peníze určené na záchranu a obnovu kulturních památek, které rozdělovalo Ministerstvo kultury (MK). Ze zprávy NKÚ se může zdát, že MK plnými hrstmi a bez rozmyslu, byť někdy s velkou prodlevou od podání žádosti, rozhazuje peníze tam, kde to vlastně vůbec není potřeba. Z vlastní zkušenosti s dotačními programy MK můžu potvrdit, že tak to v žádném případě není. Netvrdím, že jsou dokonalé, ale v každém případě znamenají pro opravy památek zásadní přínos, přičemž ministerští úředníci, kteří tyto programy administrují, se, pokud je mi známo, žadatelům vždy snaží vyjít vstříc. Naštěstí jim totiž také jde o památky, nikoli jen o správně vyplněné formuláře.

Abych se přesvědčil, jak zpráva u čtenářstva zapůsobila, udělal jsem to, co normálně nedělám: podíval jsem se do diskuse pod články tady nebo tady. Reakce většiny čtenářů byly pochopitelně takové, jaké by se daly předpokládat vždycky, když jde o údajné zneužívání veřejných prostředků. Podle svých politických preferencí čtenáři obviňují vládu předchozí nebo současnou (kontrola se týkala období 2019 – 2022), popř. všechny politiky nebo úředníky napříč časem a politickým spektrem. V některých čtenářích zjevně zpráva NKÚ vzbudila dojem, že přinejmenším část vynaložených peněz „je fuč“ a že by za to „někdo měl jít sedět“. Přitom (jak ostatně MK poukazuje ve své reakci na zprávu), ani NKÚ nikde přímo neříká, že peníze nebyly použity fakticky správně, tj. na opravu památek. NKÚ vlastně jen říká, že dotační podporu péče o památky vidí jinak, než MK. Prakticky ale NKÚ hlavně ukazuje, že památkové péči vůbec nerozumí…

Zpráva je plná povídání o netransparentnosti a nekoncepčnosti, řečí o Státní kulturní politice, potřebě implementace Koncepce státní památkové péče nebo potřebě nového památkového zákona. Kontroloři jsou zjevně posedlí myšlenkou, že více obecných „koncepčních“ papírů znamená zvýšení transparentnosti a efektivity. V jejich světě takové papíry znamenají také možnost efektivitu vynaložení veřejných prostředků lépe „měřit“. V žádném případě je nenapadne, že právě oni se svými formálními přístupy efektivitu snižují, vše neúměrně administrativně zatěžují a v konečném důsledku právě oni způsobují mrhání prostředky, které by bylo možné použít na dosažení konkrétních výsledků v terénu.

Možná jsem na rozdíl od kontrolorů NKÚ přízemní člověk, ale pro mne restaurování každého poničeného křížku někde na vsi nebo oprava každé střechy kostela, do kterého předtím zatékalo, znamená obrovský úspěch ve společné snaze o zachování našeho kulturního a historického dědictví. Jen je to úspěch, který neumím kvantifikovat, neumím změřit jeho efektivitu a neumím ani posoudit, jak přispěl k naplňování Státní kulturní politiky. Copak nestačí, že křížek nebo kostel byl zachráněn pro příští generace?

A ano, naše kulturní dědictví nezahrnuje jenom velkolepé zámky, paláce a katedrály. Kulturní krajina českých zemí je dotvářena bezpočtem drobných soch a staveb, které přece také zasluhují pozornost. Nelze tedy „stanovovat jasné priority“ a „podporovat zásadní projekty“ na úkor „obyčejných“ památek. Navíc potřeba opravy drobné památky může nastat následkem různých vlivů náhle – je možné takovou opravu nějak koncepčně naplánovat? Kdyby si toto kontroloři NKÚ uvědomili, třeba by na údajnou roztříštěnost finanční podpory ze strany MK tolik nežehrali.

Při posuzování „efektivity“ využití dotací na památky je potřeba také vzít v úvahu, že každá památka má svého vlastníka, že ten vlastník často nemusí být zrovna bohatý (typicky malé obce nebo farnosti), a že vzhledem k tomu, že prakticky vždy MK vyžaduje, aby do oprav památek vlastník vložil svůj vlastní podíl, má tento vlastník jasný zájem na tom, aby opravy nebyly příliš drahé a aby byly prováděny v dostatečné kvalitě.

Když NKÚ píše, že MK nestanovuje, jak mají být práce přesně prováděny, nějak zapomíná na to, že systém památkové péče není založen jenom na spolupráci MK jako poskytovatele dotací a vlastníka jako toho, kdo opravy památek zajišťuje. NKÚ asi nezaregistroval, že kontrola způsobu a kvality prováděných oprav je jednou z důležitých povinností místních prvoinstančních památkářů-úředníků a také příslušných odborníků z památkového ústavu, kteří svůj rajón dobře znají.

Pro kontrolory z NKÚ je to možná něco nepochopitelného, nezapadajícího do nějakých koncepcí a jejich implementací a do jejich pojetí transparentnosti, ale míra veřejné kontroly při opravě zvonice na návsi nebo sochy sv. Jana u mostu je velmi vysoká – starosta na malé obci nebo městě totiž není tváří z billboardu nebo z televize, ale člověkem z masa a kostí, který musí před občany své obce, tj. svými voliči, nést za svou činnost zodpovědnost v přímém kontaktu a na každodenní bázi. Ani faráře, který by pokazil opravu kostela, na jejíž dofinancování se farníci skládali, by zřejmě nikdo moc nepochválil.

Málokoho napadne, že větší problém než v dotačních programech MK je v samotném NKÚ. Dle mého názoru je tomu ale opravdu tak.