Do lázní Blumau v Rakousku jsme nejeli ani tak kvůli vodě a koupání, ale zlákala nás jejich neobvyklá architektura. Jak jsem slyšela o Hundertwasserovi a uviděla jeho nápady, jeho bláznivou barevnou architekturu, okamžitě jsem byla rozhodnutá, že ji musím vidět.

Prohlížela jsem si obrázky jeho domů. Nemohla jsem se nasytit jejich barevností. Každé okno v jiné výšce, jiných rozměrů, jiných barev. Vše v rozporu a proti architektuře našich šedivých škatulí, paneláků, kopírovaných jednou šablonou. Nemohla jsem se nasytit těch hýřících oken a kachliček, zelení stromů na střechách, toho proměnlivého barevného života. Té krásy. Neuměla jsem si představit, že podobný dům by mohli povolit postavit u nás. Proto se mi zdály jeho domy jako z jiného světa a tak jsem navrhla manželovi zajet si do lázní Blumau.

Skočili jsme do auta a vydali se na cestu. Když jsme přijížděli k idylické vesničce Bad Blumau na jihovýchodě Rakouska, spatřila jsem ten zázrak zdáli. Málem jsem vyskočila z auta. Vykřikovala jsem úžasem. To nebyla skutečnost, to byl sen, pohádka, něco nadpřirozeného, něco sladkého, seslaného shůry. Manžel to neměl se mnou lehké, s těmi mými emocemi. Zpomalil, mrknul okénkem a mlčel.

Jakmile jsme se ubytovali, hned jsme zamířili k lázním. Žádné rovné linie podle pravítka, vše v souladu s přírodou. Tvary i barvy. Na střechách rostly stromy a keře, v jejich stínu altánky a lehátka. Vešli jsme do areálu a nevěděli, kam dřív s očima. Jeden bazén vedle druhého. Některé uvnitř, jiné venku a téměř ve všech termální voda. Přecházelo se po můstcích, pod nimiž se proplouvalo. Všude kolem dostatek lehátek, v nichž jste mohli spočinout. Všude možnost občerstvení, lahůdek, lákadel. Den tu uteče jako hodina.

Čas letěl jako zběsilý a než jsme se nadáli, byl tu večer. Lidské hlasy odešly a konečně promluvila voda. Pumpy jsou zapnuty a ona hovoří vzpomínkami od moří, vzpomínkami z oblaků, ohříváním ze skupenství ledu, chladnutím z páry do vodojemů. Já jí naslouchám, ona mne tiší. Její řeč tolik se od lidské liší. Naslouchala jsem jejímu šumění a uvědomila jsem si, že všechno kolem je myšlenka jednoho člověka. Všechny ty pestré obrazy prostoupené přírodními liniemi. Nikde nevidět rovnou čáru. Friedrich Stowasser ji považoval v přírodě za bezbožnou. Všude nechal prostor stromům, květinám, zeleni. Nejen na zemi, ale i na střechách. Uvědomovala jsem si, že jsem obklopena rájem, Friedensreichem Hundertwasserem.

Pocházel ze židovské rodiny. Ve dvaceti si změnil jméno. Po válce nastoupil na Akademii krásných umění ve Vídni, ale za tři měsíce z ní odešel. V r.1961 odjel na svou výstavu do Japonska, kde se posléze oženil. Jeho nevydařené manželství, které po čtyřech letech skončilo rozvodem, ho velice ovlivnilo. Stejně jako Japonsko. Za dva roky si koupil loď, s níž kotvil v Benátkách. Považoval ji za svůj domov. Uskutečnil s ní plavbu po Karibském moři a později na ní žil i na Novém Zélandu.

Tam je také tento excentrický člověk pohřben podle jeho přání na svém pozemku pod liliovníkem. Jeho snahou bylo žít v symbióze s přírodou a i tak s ní po smrti splynout.

Když jsme odcházeli z lázní, všimla jsem si, že nemám osušku. Nádhernou měkounkou osušku zakoupenou v Itálii. Manžel nad tím mávl rukou, ale mě přepadl smutek. Vtom jsem si vzpomněla, kde jsem ji asi mohla ráno nechat. Bez špetky naděje jsem se na to místo vypravila. Většina lidí už odešla, takže jsem měla malou naději. A kupodivu osuška byla přesně tam, kam jsem ji pohodila. Jak málo stačí ke štěstí. Přikládala jsem to tomu, že lidé obklopeni takovou krásou musí mít v sobě jen lásku a dobro.