Titulek mého článku bohužel není košer a ke všemu ponouká drze říct: „Ano, my Češi své proroky mažeme na chleba anebo hnojem. Někdy ještě dlouho po smrti.“

Bývá to tak. Ale přímo Hrabal ten případ nebude. Je pravda, že hlavně cizinci najdou odstup, ale naštěstí ne zde. Už před - do knihkupectví právě rozvezeným - životopisem polského autora Aleksandera Kaczorowského Hrabal. Sladká apokalypsa (2023) se totiž do našich rukou dostalo mnoho biografií Pábitele.

Jmenujme z nich Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala (1996) Milana Jankoviče, které se ale zaměřují hlavně na bardovo dílo, podobně jako Literatura Bohumila Hrabala (autorem je Jaroslav Kladiva) či práce Bohumil Hrabal. Autor v množném čísle (Jakub Češka, 2018), ale dost i Kroutvorovo Setkávání s Hrabalem (2014).

Neskutečně toho však rozoral na tomhle poli Tomáš Mazal - a každý správný hrabalo-log musí znát jak jeho dílo Spisovatel Bohumil Hrabal (2004), tak jeho pokračování Cesty s Bohumilem Hrabalem (2011); druhá kniha vyšla v knižnici Průvodce v Nakladatelství Academia, které obdobně putovalo i ve stopách Seifertových či Máchových.

Ale Mazal dal dohromady i fascinující kompendium vzpomínek na Hrabala Via Hrabal (2014)! Z roku 2015 je tenká, avšak precizní práce Jiřího Pelána Bohumil Hrabal: pokus o portrét a X hrabalovských knih vypustil do oběhu taky známý haškolog Radko Pytlík (…a neuvěřitelné se stalo skutkem, 1998; Hrabalova Sorbonna, 2013; Koridor smrti Bohumila Hrabala a jiné záhady, 1998, tady zrovna se ovšem dočteme o Hrabalovi minimum).

A dál? Možná vám unikla - v Nymburce roku 1993 vydaná - publikace Jana Řehounka Bohumil Hrabal a jeho městečko, kde se (bohužel) nezastavil čas - a za přečtení stojí práce Moniky Zgustové V rajské zahradě trpkých plodů (1997) i „specialita“ Miloslavy Slavíčkové Hrabalovy literární koláže (2004). Tím jsme nicméně, pominu-li knížku Petra Čermáka z roku 2013, takřka na konci a hle, dalšími díly přispěli spíše cizinky a cizinci.

A ne? Roku 1993 zveřejnila Susanne Rothová česky práci Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala (z němčiny ji přeložil Michael Špirit) a filmovým adaptacím jeho děl se věnuje Robert Maciej. V Polsku. Dalším tamním znalcem je Wojciech Solińśki. A Jacek Baluch i česky vydal svazek Kain podle Hrabala (2012, přeložila Marie Havránková). Sborník Hledání proluk pak sestavila (2019) Joanna Goszczyńśka. Existuje ale, pravda, i starší český sborník Hrabaliana, který prvně vyšel v březnu 1989, a to ještě samizdatově.

A ještě dál? Hodně specifická Hrabalova kniha (česky 2002) Pétera Esterházyho a závažné dílo Jak čtou Češi, Francouzi a Němci Anglického krále (2009) dal s Lenkou Grafnetterovou dohromady Pierre-Laurent Cosset. Náš Kaczorowski teď přichází na tohle pole především jako shrnující a vcelku i strhující vypravěč. Ale i - odvážně citující - badatel, který věří všemu tomu, co (mu) bylo řečeno v četných rozhovorech. Něčemu, pravda, člověk věřit musí, a i kdyby všemu nevěřil, postřehy prostě do toku svého „románu“ zapojí. Je to kniha nečekaná, místy velice hluboká, neakademická, ale poctivá. A podle mého soukromého názoru je především pro ty, kteří o Hrabalově životě ještě nic nevěděli. I když… Je v této zemi samozřejmě otázkou, zda lze být čtenář Hrabala a neznat i peripetie jeho osudů. Ty jsou přece zaklety do textů a vychází se z nich natolik, že dílo a život jedno je.

Hrabal se narodil už roku 1914, ale má generace (narozená v šedesátých letech) jej vnímá vsazeného pouze mezi několika málo nejvýznamnějšími klasiky. A jestliže teď pominu exulanty a disidenty, jsou těmi dalšími jmény, co rezonovala, přinejmenším Páral, Fuks, Neff a Souček, i když Souček je už vedle a ve škatulce „žánrový autor“. Možná neprávem, ale prostě to tak je. A možná si nad mým vnímáním teď tře literární badatel XY bradu i čelo, ale hovořím jen o prozaicích pro dospělé. A jistě, je tu přece jen X velikánů dalších. Jenže… Je jako první jmenovat neumím. Stojí přesto po boku pánu Fukse, Hrabala i Párala a není důvod je zatracovat či snižovat a vím, kdo byl třeba Březovský, ale maně mě teď napadli jiní dva pánové. Peukert a Wilden. Hm. Oba však jsou opět ryze žánrovými tvůrci a pozoruhodný pan Wilden (pseudonym Vladimíra Víška) navíc odešel do exilu.

Hrabalovo mládí je spojeno se známým pivovarem, a když přeskočím pubertu, ke zlomu života budoucího klasika došlo koncem léta 1941, kdy mu… ani zdaleka nebylo třicet.

Odešel tehdy z nymburského Spotřebního a výrobního družstva železničních zaměstnanců a půl roku patrně nepracoval. Nic proti tomu, ale ani Kaczorowski se neodvažuje přímo napsat, že se duševně zhroutil. Chtěl umřít. Páchal sebevraždu. Řezal si tepny.

Nakolik byl pokus demonstrativní? Nevíme. Ale podle všeho to bylo vážné. Ještě jinými slovy: vážnější nežli fiktivní případ Miloše Hrmy z Ostře sledovaných vlaků. Hrabal sám později situaci načrtl jako podobnou té, o níž čteme v Camusově Cizinci anebo Dostojenského Běsech. Ale přežil. Ani nacisté jej nezabili, i když na nádraží a vlaku k tomu nebylo daleko. Pak přišel mír a Hrabal dokonce dostudoval práva. Výtvarník Anderle a jiní ho rádi titulují dokonce jako doktora práva dvojího, nicméně Kaczorowski to staví na zem a mluví jen o titulu magistr, který by dnes Hrabalově bodování odpovídal. Navíc… Právu se nevěnoval. Po komunistickém převratu se začal živit rukama a na Poldovce je osudově udeřen do hlavy. Končí ve sběrných surovinách a tam (Spálená ulice) sešlapává papír. Ale dochází ke šťastnému proniknutí do redakce Československého spisovatele a po dlouhém čekání k vydání prvotiny a zájmu většiny tehdy mladých filmařů. Sešlo se to a Hrabalovo dílo mělo „štěstí“. Došlo k osudovému prolnutí s Jiřím Menzelem, který podle Hrabala nakonec natočí šest filmů, nicméně kniha o Vlacích je prostě poněkud slabší než to, co z ní pak Hrasbal a Menzel udělali na plátně. Všechno se ale již veze. A přijde mi neuvěřitelné (anebo naopak samozřejmé), jak jinou bytostí je Hrabal proti Páralovi. A zrovna tak oba dva proti Fuksovi, o Neffovi nemluvě. Ani u jednoho psaní nebylo zdaleka jen věcí vůle a ostatně to nikdo nechce tvrdit. Říkejte si „je to metafyzika“, ale byli tak nastaveni. A když slyším „rozhodl se napsat“, vrtím trochu hlavou. Nejde „pojmout rozhodnutí tvořit“ a chlapíci pera jako Wilden, Neff a Souček a Páral i Fuks (který má letos stoleté výročí narození) byli… Ano, byli naprogramováni a mohli program zahodit, ale nestalo se. Nejel přes to ani žádný tajný, ani ostře sledovaný vlak, a vykonali, co vykonali. Všichni se, pravda, postupně nějak přizpůsobili a podlezli lať. I když opět každý jinak a kupříkladu Vladimír Neff vlastně vůbec.

U Hrabala nicméně dojde už koncem šedesátých k další krizi, ač teď jen tvůrčí. Má mj. pocit, a možná částečně oprávněný, že už nemůže ani do hospody. Zažije tam mlčení okolí, když vstoupí, a strach, že krade historky, které mu dříve tak samozřejmě vplouvaly do uší. Brr.

Štěstí, že se posléze ukáže ten stav jen jako paranoidní vize. Ale roli celebrity měl, byl poznáván a lidé příběhy stylizovali. „Hovory“ už nikdy nemohly být jako deset let předtím. A navíc začala normalizace. Hrabal píše na jejím začátku Obsluhoval jsem anglického krále a zjišťuje, že tento román tak snadno nevydá. Ani další knihy nechtějí v podobě, jak je stvoří, a tak ustoupí. Píše článek a mění texty děl. Vrcholem přizpůsobení se stala kniha Kluby poesie, nicméně si živě vybavuji, jaký dojem na mě i ona udělala. Ani když Hrabal rozstříhal v koláž dvě mistrovská díla - a slepil je do Klubů, nebyla to prohra. Kaczorowski si to myslí, ale nebyla.

Hrabal byl fenomén i v tom, jakou měl paměť. Když slyšel dobrý příběh, dokázal ho zopakovat, ba později zaznamenat. A nejen příběh strohý a pouze anekdotický. I příběh dlouhý. Co víc, pamatoval si řeč, jíž byla story podána.

Někdo napsal, že nejpodivnější ze spisovatelů jsou autoři životopisů jiných spisovatelů, tedy když pomineme ryzí literární vědce. Na tom tvrzení je dost pravdy, protože je určitě třeba zvláštní pokory, sepisuje-li jiný psavec životní příběh muže, který ho často překonal. Jenže hodně věcí je stanoveno skrz geny a byl to Epiktétos, kdo řekl, že jsou v naší moc jen některé věci. A jsme-li k sobě upřímní a nelžeme si do kapsy, cítíme to. Životopisec musí být objektivní a stejně jako Kaczorowski ponořený do matérie života i díla a jednoduše může těžko žárlit či závidět, protože vycítí determinovanost. Je tu i vůle, ale mezi jí vedenými kroky taky kroky nadiktované čímsi nebo spíše kýmsi shora. Nejinak je tomu při pohledu na naprosto neuvěřitelný životní příběh doktora „Bogana“ Hrabala, který je navíc ve svém literárním zachycení spíše příběh tragický.

Hrabal. Sladká apokalypsa. Přeložil Martin Veselka. Ve společnosti Albatros Media vydalo NAKLADATELSTVÍ XYZ. Praha 2023. 272 stran.

https://www.kosmas.cz/knihy/528731/hrabal-sladka-apokalypsa/