V pátek 15. ledna ve 12.00 hodin byly uzavřeny přihlášky do výběrového řízení na místo hráče na křídlovku B k Ústřední hudbě Armády České republiky. Ano, je to tak, armáda si už nemůže sáhnout do řad absolventů kdysi vynikající Vojenské konzervatoře, založené po vzniku republiky v roce 1923; ta totiž byla rozkazem ministryně obrany č. 13 ze dne 18. dubna 2008 ke 31. srpnu 2008 zrušena. A tak jsou navždy pryč ony časy, kdy prý třeba většina hráčů na žesťové nástroje v České filharmonii byla „od vojáků“; bývali totiž výteční.

Takže se bude hledat trubač ve výběrovém řízení. Uchazeči mj. zahrají 1. a 2. větu Koncertu pro trubku a orchestr Es dur od Josepha Haydna s doprovodem klavíru, který si obstarají sami, a kdo obstojí, stane se vojákem z povolání. Se všemi jistotami v této nejisté době.

Předpokládejme, že muž nebo žena, vítěz onoho výběrového řízení, bude také umět pochodovat, nebo se to dokáže naučit, a přispěje tak k rozptýlení naprosto mylného dojmu veřejnosti, podle kterého musí být dnešní vojenské hudby na hudební produkce dováženy a poté zas odváženy autobusy, jelikož prý neumějí pochodovat.

Je snad až symbolické, že armáda bude hledat výběrovým řízením – trubače. Vždyť ten přece k vojsku odpradávna patřil. Nemusíme sahat ke stratégovi von Clausewitzovi pro poučky o bezchybné komunikaci jakožto předpokladu řádného velení, abychom docenili roli trubačů coby významného prvku komunikace. Sbírka troubených signálů počínaje volacími signály jednotlivých pluků, přes troubené povely pro pěchotu či pro kavalérii, budíčkem počínaje a večerkou konče, taková sbírka by představovala docela objemný spis. A naší pozornosti by neunikla základní vlastnost oněch stovek troubených signálů, že se totiž daly zvládnout s jednoduchou trubkou zvanou polnice.

Vlastního trubače měly i nejmenší vojenské útvary, v rozměru armád šlo tedy o stovky, možná tisíce trubačů. Do rukou jim byla dána jednoduchá trubka bez jakýchkoli klapek, pístů, ventilů nebo hezky česky řečeno mašin, trubka, na kterou zacvičený voják zajisté nedokázal zahrát stupnici, nýbrž právě jen několik signálů složených pouze z takzvaných přirozených neboli alikvotních tónů. Téhle omezené možnosti si byli vědomi také autoři oněch stovek signálů a tak postůjme v obdivu k jejich obratnosti, s níž si s několika tóny, s jejich rozdílnou délkou a s mezerami (pauzami) mezi nimi vystačili.

To všechno je ovšem dávná minulost. V éře komunikace elektronické slouží dnes všechno tohle troubení ve všech armádách pouze k účelům ceremoniálním. Jen si všimněte onoho živého vojáka, který při různých ceremoniích přenášených dnes televizí stojí sám za římsou památníku v Praze na Žižkově, pod mohutnou jezdeckou sochou husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova, a troubí večerku - probůh, to snad ne - na křídlovku B?

Předpokládejme, že hlavní inspektor vojenských hudeb dohlédne, aby vítěz výběrového řízení na hráče na křídlovku B, ať muž či žena, měl také povinnost troubit na jednoduchou polnici při ceremoniálních příležitostech. Neboť jen tak bude ceremoniím dáno, co jim patří, totiž vzdána důstojná připomínka stovek, ba tisíců vojenských trubačů, z nichž nejeden padl v některé z nesmyslných válek v minulosti. S polnicí v ruce.

Pramen: Milan Hodík – Pavel Landa: SIGNÁLY aneb Ještě se troubí a bubnuje. Naše vojsko, Praha 2010.