Nové vědecké výzkumy ukazují, že v atmosféře existují cyklické změny v hladinách CO₂, které vždy najednou dosáhnou kritického bodu obratu a způsobí dramatické změny klimatu. Klima Země je v zásadě ovlivněno třemi různými cykly. Všechny tři jsou způsobeny působením ostatních planet ve Sluneční soustavě na Zemi a dalo by se říci, že ovládají zemské klima tím, že způsobují změny intenzity slunečního záření - stručně řečeno....

Oběžná dráha Země kolem Slunce není úplně kruhová, ale mírně eliptická. Tato eliptická dráha je rovněž tzv. „elastická“ a stahuje se a rozšiřuje v cyklu cca 100 000 let. A čím blíže jsme k Slunci, tím více slunečního záření a více tepla přijímáme. Za druhé - zemská osa má náklon ve vztahu k Slunci, a proto máme léto a zimu. Sklon však není konstantní, pohybuje se mezi 22 a 24 stupni a čím je větší, tím větší je teplotní rozdíl mezi létem a zimou. Tento cyklus trvá cca 40 000 let. A za třetí - Země se otáčí kolem své osy - to zapříčiňuje střídání dne i noci. Díky náklonu Země a eliptické oběžné dráze se směr mění v cyklu přibližně 20 000 let. To má za následek změnu v tom, zda je Země nejblíže Slunci během léta nebo v zimě.

A tak tedy - sluneční záření se v létě mění na obou polokoulích v důsledku těchto cyklů v naklonění Země a eliptické oběžné dráze, což má za následek, zda se třeba na severní polokouli, kde existuje většina zemské pevniny, více nebo méně hromadí ledové pokrytí.

Počátkem 20. století Milutin Milankovič, přední astronom a klimatolog své doby, dal do souvislosti cykly doby ledové na Zemi, protože přímo korespondují s rutinními změnami na oběžné dráze Země a s jejím sklonem. Kvůli těmto změnám existují předvídatelné rozdíly v množství slunečního záření dopadajícího na zemský povrch. Tato hypotéza byla potvrzena v 70. letech 20. století na základě záznamů o mořských sedimentech. Vědci následně obrátili svoji pozornost ke změnám množství atmosférického oxidu uhličitého jako možného vysvětlení (koncentrace oxidu uhličitého lze měřit ve starých vzduchových bublinách uchovaných v sekvencích jader vyvrtaných do antarktické ledové pokrývky). Bylo zjištěno, že k určitým mírným změnám množství oxidu uhličitého v atmosféře dochází před změnami objemu ledu na povrchu Země. Převládla interpretace, že oxid uhličitý je dalším nezávislým faktorem velikosti ledového pokrytí spolu se slunečním zářením.

Existuje mnoho možných příčin nárůstu množství CO₂ v atmosféře. Důležitá je jistě skutečnost, že tato problematika spojuje práci stovek vědců z celého světa, která byla zveřejněna během posledních tří desetiletí a tato jejich práce intenzivně pokračuje. A proto nechme vše na fundovaných a jejich závěrech a doporučeních a snad se brzy i přiblížíme k jednoznačnosti v názorech vědců na toto téma i když plnou názorovou shodu jistě očekávat nemůžeme. Zatím tomu tak ani přibližně rozhodně není. Laické přístupy a stupidní unáhlená stanoviska třeba i některých politiků, kteří si pletou pojmy jako „boj s globálním oteplováním“, kterému nerozumí a mají v úmyslu snižovat teplotu planety, a „ochrana životního prostředí“ a chtějí tzv. poroučet větru a dešti, zde jistě místo nemají. Tito pomatenci totiž nechtějí proti ničemu bojovat a nic chránit. Chtějí změnit nás a v žádném případě klima, domnívám se - environmentalističtí marxisti a negativní energie, jako by z nich vyzařovala, řekl bych.