Jakou prioritu mají pokusy o zmírnění globálních změn klimatu?

Odpověď je nasnadě – jak pro koho. Určité skupiny se tváří, že uhlíková neutralita je trumfovým esem, které nelze v diskusi o prioritách nasměrování zdrojů a úsilí přebít žádnou jinou kartou, ale šéf think-tanku Copenhagen Consensus Center Bjorn Lomborg to vidí jinak.

Copenhagen Consensus Center je americká nezisková organizace, jejíž hlavní aktivitou je pořádání konference s názvem Copenhagen consensus. V rámci této konference se opakovaně schází skupina ekonomů, kteří se s využitím tzv. cost-benefit analýzy snaží určit pořadí globálních problémů z hlediska efektivity využití finančních prostředků vynaložených na jejich řešení.

Ve své TED přednášce z roku 2005 shrnuje Bjorn Lomborg výstupy první z těchto konferencí následovně:

Na světě existuje velké množství globálních problémů. V ideálních podmínkách (s neomezenými zdroji) bychom je všechny dokázali vyřešit naráz. Ale náš svět není ideální, takže se logicky musíme ptát, kde začít. Který z těchto problémů řešit jako první. Pokud bychom se tedy rozhodli v příštích čtyřech letech alokovat určitou částku (řekněme 50 mld $) na řešení některého ze závažných globálních problémů, jaké projekty bychom měli podpořit? Identifikovali jsme 10 nejzávažnějších globálních výzev – klimatická změna, přenosné nemoci, válečné konflikty, vzdělání, nestabilita finančního sektoru, způsob vládnutí a korupce, podvýživa a hladovění, přelidnění a migrace, hygiena a pitná voda, dotace a obchodní bariéry.

Pokud budeme orientováni pouze na problém, nevyhnutelně dojdeme k závěru, že každá z položek na tomto seznamu vyžaduje okamžité řešení. Jenže tento seznam je jako jídelní lístek, na němž nejsou uvedeny ceny. A to, o co se snaží Copenhagen Consensus Center Center, je právě ocenění jednotlivých položek. Oslovili jsme 30 vynikajících ekonomů (tři na každou položku) a zeptali jsme se jich, jaké konkrétní kroky můžeme pro řešení daného problému učinit, co to bude stát a jaký konkrétní prospěch provedení navržených kroků přinese. Ekonomy jsme oslovili proto, že lékař bude vědět vše o malárii, klimatolog o klimatu, ale právě ekonom by měl umět mezi jednotlivými oblastmi srovnávat. To je podstata činnosti ekonomů – srovnávat a určovat priority.

No a jak dopadly jednotlivé projekty vztahující se k výše zmíněným položkám našeho seznamu. Nejhůře se umístiliyprávě projekty týkající se globálních změn klimatu. Makroekonomické modely předpovídají minimální globální náklady na dosažení cílů Kjótského protokolu na 150 mld. $ ročně (což je dvojnásobek až trojnásobek globální rozvojové pomoci poskytované ročně všem zemím třetího světa). Za všechny tyto peníze získáme to, že se do roku 2100 odloží nárůst teploty o šest let – tedy, např. že Bangladéš nebude zaplavena v roce 2100, ale v roce 2106. Za poloviční roční náklady bychom ale během několika let dokázali zajistit čistou vodu, uspokojivé hygienické podmínky, základní zdravotní péči a základní vzdělání pro každou lidskou bytost na celém světě. Podle mínění oslovených ekonomů se nejlépe umístily projekty řešící problém malárie (13 mld. $ ročně po dobu čtyř let, očekávaný benefit pětkrát větší než náklady), dále projekty odstraňující obchodní bariéry, projekty zaměřené na obohacení stravy nutričně významnými prvky a látkami, jako je železo, zinek, jód a vitamín A (12 mld. $ ročně po dobu čtyř let, detekovatelný benefit pro 2 mld. lidí) a projekty na prevenci šíření HIV.

Ano, cituji z přednášky staré více než 15 let. To je podle mě doba dostatečně dlouhá na to, aby si i politici zvládli osvojit metodiku, která snad mohla v roce 2005 vypadat převratně. Zděšené hýkání o blížícím se konci světa a nadšená podpora projektů dláždících samotné dno žebříčku environmentální a ekonomické efektivity je ovšem zase asi mnohem efektivnější z hlediska P.R.

Sám Lomborg k tomu v rozhovoru s Peterem Robinosnem pro Hoover Institution z února 2019 poznamenal:

Politici jako Alexandria Ocasio-Cortez hovoří o globálních změnách klimatu jako o možné příčině brzkého konce světa. Ale to z jimi zmiňovaných závěrů Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) vůbec nevyplývá. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii William Nordhaus spolu dalšími významnými ekonomy odhadl, že náklady spojené s řešením dopadů globálních změn klimatu mohou do konce století činit mezi 2 až 4 % globálního hrubého domácího produktu, což znamená, že na konci století budeme o 2 až 4 % chudší, než bychom mohli být, nebýt změn klimatu. Globální změny klimatu tedy bezesporu představují závažný problém, ale my máme spoustu dalších problémů a ty je třeba řešit tak, abychom za určitou vynaloženou částku dosáhli co největšího benefitu, tedy abychom co nejúčinněji pomohli co největšímu počtu lidí.

Globální změny klimatu budou podle IPCC například spojeny s extrémními projevy počasí. Náklady na řešení následků hurikánů dnes činí zhruba 0,04 % globálního HDP. Tyto náklady nejsou distribuovány rovnoměrně – více dopadají na chudé země s málo vyvinutou infrastrukturou. Důvod, proč věnujeme hurikánům větší pozornost než jiným typům mnohem závažnějších problémů, je CNN efekt. Na místě hurikánu je vždy štáb s kamerou, který vám ukáže utrpení lidí, které daná katastrofa zasáhla. V porovnání s tím jsou ostatní typy problémů nudné. Tyto obrazy v nás pak podnítí potřebu udělat něco, co vypadá dobře a co v nás vyvolává dobrý pocit, bez ohledu na to, kolik to stojí a jaký je reálný přínos naší akce.

V roce 2015 přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci, v níž je formulováno 17 cílů udržitelného rozvoje (SDGs – Sustainable development goals), k jejichž dosažení je třeba do roku 2030 splnit 169 úkolů (targets). V roce 2017 bylo vynaloženo 148 mld $ na projekty v rámci daných úkolů, přičemž celých 20 % z této částky bylo vynaloženo na projekty s cílem zpomalit rychlost globálních změn klimatu. Stejně jako v roce 2005, i v roce 2019 byly podle závěrů Copenhagen Consensus Center klimatické projekty těmi nejméně efektivními. K nejefektivnějším patřili projekty odstraňující obchodní bariéry a podpora očkování.

Na akcích aktivistů zaměřených na problematiku globálních změn klimatu často zaznívá apel: „Poslouchejte vědce.“ Já jsem pro – ale poslouchejme všechny vědce a zvláště pozorně pak ty, kteří nám říkají, co slyšet nechceme. A snažme se prosím odlišit situace, kdy vědec hovoří o předmětu svého výzkumu a kdy vyjadřuje pouze svůj občanský postoj. Zatímco v prvním případě si vědci zaslouží speciální pozornost, v tom druhém nijak zvlášť. A také nezapomeňme, že pro každého vědce je jeho obor ten nejdůležitější. Budeme-li poslouchat výmluvného historika, budeme mít na moment pocit, že není na světě většího problému, než u koho šila šaty Marie Terezie, budeme-li poslouchat klimatologa… A nakonec nezapomeňme, že každá legrace něco stojí a že koruna vynaložená na ideologicky líbivý, ale nefunkční projekt bude chybět jinde (např. na financování základního výzkumu v oblasti nových energetických zdrojů atp.).