2.12.2021 | Svátek má Blanka


KLIMA: Prozíravé varování spisovatele sci-fi

26.11.2021

Co mají společného velkofilm Duna a nedávný klimatický summit v Glasgow? Mnohem víc, než se na první pohled zdá

Problémy vyvolané změnami klimatu a složitost jejich řešení může široké veřejnosti přiblížit i vědecko-fantastický román či jeho filmová adaptace. Platí to i o nejnovějším kinohitu Duna, který byl natočen podle románu amerického spisovatele Franka Herberta.

S ročním zpožděním zaviněným covidovou pandemií proběhl v Glasgow světový klimatický summit COP26. Se stejnou prodlevou šel do kin film Duna kanadského režiséra Denise Villeneuvea. Obě události spojuje víc než jen covidem zaviněné zpoždění, mají jasně patrný průsečík: pokud dohody z klimatických summitů nepřijme za své většina lidstva, zůstanou potřebná opatření jen na harddiscích počítačů. Do toho, jak se lidstvo ke změnám klimatu postaví, může malou, ale nezanedbatelnou měrou promluvit i filmová Duna. Její románová předloha od amerického spisovatele Franka Herberta vyšla poprvé už v roce 1965, ale na tolik potřebné přesvědčivosti mnoho neztratila.

„Po Duně už nikdy nebudete vnímat vodu tak jako předtím. Dokonce i deštivé dny budou jiné, už vám nebudou tak nepříjemné. Takhle román na lidi působí, protože zobrazuje extrémní nedostatek vody a popisuje radikální opatření, která je nutné přijmout k přežití na pouštní planetě,“ napsal o Duně George Dworsky na serveru Gizmodo.

Herbert umístil děj románu na pouštní planetu Arrakis alias Dunu. Je to vyprahlý svět, který nezná déšť. Země se může zdát jeho pravým opakem: vypadá jako vodní planeta, protože voda pokrývá 71 % jejího povrchu. Ale 96,5 % z celkového objemu pozemské vodní masy připadá na slanou vodu moří a oceánů. Kdybychom slili všechnu kapalnou sladkou vodu světa do jedné veliké kulovité kapky, měřila by v průměru necelých 273 kilometrů. Tahle voda se z devětadevadesáti procent nachází v podzemí a je pro naše potřeby z valné části nedostupná. Kdybychom tedy slili všechnu dostupnou sladkou vodu do jedné kapky, měřila by v průměru jen něco málo přes 56 kilometrů. Zabírala by plochu 2 462 kilometrů čtverečních, což se zdá neuvěřitelně málo, když si uvědomíme, že jezero Bajkal coby největší pozemská zásobárna sladké vody v kapalném skupenství má rozlohu přes 30 000 kilometrů čtverečních. Jenže tohle nejhlubší jezero světa není v žádném svém místě hlubší než 1642 metrů.

Nežijeme na vyprahlém Arrakisu a také nechováme k vodě takovou úctu jako tamější domorodci Fremeni. K nejsilnějším momentům Herbertova románu patří scéna, v které starý Fremen plivne novému vládci Arrakisu vévodovi Leto Atreidovi na nohu. To, co lidé neznalí poměrů pouštní planety považují za smrtelnou urážku, je ze strany domorodce projevem nejhlubší úcty. Plivnutím se Fremen dobrovolně vzdal své vlastní vody, což je z jeho strany ta největší myslitelná oběť. Duna je tak mementem našeho rozmařilého plýtvání, když třeba s každým spláchnutím toalety pošleme do odpadu litry křišťálově čisté pitné vody. A to v situaci, kdy se této životadárné kapaliny mnoha lidem zoufale nedostává. Více než miliarda obyvatel „vodní planety“ nemá přístup k čisté, zdravotně nezávadné vodě a dvě a tři čtvrtě miliardy lidí strádají nedostatkem vody alespoň jeden měsíc v roce.

Jak funguje klima

Britští vědci Alex a Michael Farnsworthové spolu se Sebastianem Steinigem využili vlny zájmu o nejnovější filmové zpracování Duny k tomu, aby pomocí počítačového modelu představili široké veřejnosti záludné zákonitostí planetárního klimatu. Na příkladu Arrakisu názorně ukázali, že i relativně malá změna v systému planety může mít pro její klima dalekosáhlé následky. Demonstraci křehkosti planetárního klimatu uvedli otázkou: „Mohli by lidé na Arrakisu vůbec přežít?“

Britské trio využilo toho, že Frank Herbert nešetřil v popisu planety detaily. Navíc v roce 1984 dalo dvaačtyřicet autorů dohromady Encyklopedii Duny, v níž rozvedli Herbertovu koncepci pouštní planety do nejmenších podrobností. Vědci tak měli o Arrakisu dost údajů pro počítačový model používaný ke studii klimatu na Zemi nebo na planetách obíhajících kolem vzdálených hvězd. V souladu s těmito zdroji informací vědci přisoudili Arrakisu kruhovitou oběžnou dráhu podobnou té, po jaké krouží Země kolem Slunce. Nakonfigurovali povrch planety s pohořími a nížinami. Modelový Arrakis dostal atmosféru s 0,035 % oxidu uhličitého. Mimochodem v době, kdy Herbert psal svůj román, byla koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře Země jen 0,032 %. Do dnešních dní se vyšplhala na 0,0417 %.

Klimatický model Arrakisu demonstruje názorně význam dalších skleníkových plynů. Jeho atmosféra obsahuje 0,5 % ozónu, což je půlmilionkrát více než v zemském ovzduší. Tento plyn vyvolává pětašedesátkrát silnější skleníkový efekt než dnes tak proklínaný oxid uhličitý. Na druhé straně je ozón ve srovnání s oxidem uhličitým neskonale labilnější. Při pokojové teplotě z něj už za tři dny zbyde jen polovina, zatímco oxid uhličitý se z poloviny rozloží až za sto let. Přesto dokáže plyn s jepičím životem s klimatem významně zacvičit. Dnes klimatologové věnují zvýšenou pozornost metanu, který se chová podobně. Tento skleníkový plyn se rozloží na polovinu původního množství už za devět let, i tak ale za sto let stačí ohřát zemskou atmosféru třicetkrát víc než stejné množství oxidu uhličitého.

Frank Herbert popisuje rovníkové oblasti Arrakisu jako žhavé pouštní peklo, směrem k pólům ale líčí klima pouštní planety jako mírnější. To vypadá logicky, dokud nejsme konfrontováni s výsledky klimatického modelu Farnsworthů a Steiniga. Ten nám názorně předvede, jak se v úvahách o klimatu a jeho změnách nevyplácí spoléhat na to, co tak rádi označujeme za zdravý selský rozum. Herbert sice přisoudil arrakiským městům Arrakeen a Carthag ležícím ve středních zeměpisných šířkách únosné životní podmínky, ve skutečnosti by v nich ale panovala smrtící vedra.

Klimatický model ukazuje, že v tropech Arrakisu by teploty během roku kolísaly v rozmezí od 15 °C do 45 °C, což není oproti Zemi velký rozdíl. Hůře by na tom paradoxně bylo „mírné“ pásmo, kde by v létě šplhaly teploty až na +70 °C a v zimě by padaly k –40 °C. Polární zimy by byly ještě třeskutější s mrazy kolem –70 °C. Vysvětlení je ale prosté: oblasti kolem pólů by měly ve vzduchu více vodních par a ty působí jako silný skleníkový plyn. Planeta by se pod jejich příkrovem v létě silně přehřívala.

Navzdory Herbertově popisu Arrakisu jako planety, kde nikdy neprší, by měl zvýšený obsah vodních par v polárních oblastech za následek slabé srážky. Ty by se objevovaly sporadicky v létě a na podzim v horách a náhorních plošinách. Arrakis by se lišil od své románové a filmové předlohy i v tom, že by na pólech postrádal ledové čepičky. V polárních letních vedrech by jakýkoli led rychle roztál a v zimě by klima nepřispělo k obnově ledovců jedinou sněhovou vločkou.

Přesto vědci před Herbertem a jeho románem smekají. Duna vyšla v době, kdy klimatologové neměli k dispozici ani modely, ani výkonné počítače k jejich provozování. Svět, který Herbert vytvořil, ale vypadá i s odstupem šesti desetiletí velice přesvědčivě. Skutečný Arrakis by byl sice obyvatelný, ale nepříjemně horký. Alex Farnsworth k tomu říká: „Herbertovo ekologické poselství bychom mohli formulovat následovně: Chraňte to, co máte, protože v klimatu, jaké má Arrakis, byste žít nechtěli.“

Čerpání a manipulace

Romány, jako je Duna, nenabízejí lidstvu řešení jeho problémů. Jejich úkolem není ani předvídání budoucnosti. Nabízejí nám alternativy k naší realitě a jsou impulzem k přemýšlení nad věcmi, které bychom jinak v každodenním chvatu brali jako naprostou samozřejmost. Oli Mould, který se zabývá socioekonomickou geografií na Royal Holloway University of London, nachází v Duně analogie se současným drancováním přírody třetího světa ekonomicky vyspělými zeměmi.

Arrakis je jediným zdrojem halucinogenního „koření“, které Fremeni využívají k tomu, aby přežili v drsných podmínkách Arrakisu. Berou si ho jen tolik, aby jeho zdroje nevyčerpali. Koření je však nezbytné pro navigaci při mezihvězdných letech, Arrakis tak disponuje stejně strategickou surovinou, jakou pro náš svět představuje ropa, zemní plyn nebo prvky vzácných zemin. Děj románu se točí kolem zápasu rodů Atreidů a Harkonnenů o kontrolu nad těžbou tohoto halucinogenu, přičemž Harkonnenové jsou odhodláni zdroje koření plundrovat pro uskutečnění vlastních mocenských zájmů a Fremeny vyhubit.

V Herbertově líčení krutých a bezohledných praktik Harkonennů lze celkem snadno nalézt analogie s drancováním koloniálního Konga a s genocidou tamějších obyvatel za vlády belgického krále Leopolda II. Duna však nabízí analogie i se současným světem – s bezohlednou těžbou surovin, rozsáhlým odlesňováním či rostoucím znečišťováním moří a oceánů. V roli Harkonnenů tu vystupují bezskrupulózní nadnárodní společnosti.

„V příštím desetiletí musíme pracovat na utlumení dopadů klimatické katastrofy. Příběhy s poselstvím, jako je Duna, nám ukazují, jak na to,“ říká Oli Mould.

Frank Herbert našel inspiraci pro Arrakis v roce 1957, když se jako novinář zajímal o projekt, ve kterém se americké ministerstvo zemědělství snažilo zastavit postup písečných dun ohrožujících vsi a města v Oregonu. Američané tenkrát vsadili na výsev z Evropy dovezené traviny kamýše písečného, jehož kořeny měly zpevnit pohyblivé písky dun. Místo novinového článku napsal Herbert dvě vědecko-fantastické povídky o pouštním světě, které se staly základem budoucího románu. Zcela zákonitě přitom narazil i na otázku, zda smí člověk cíleně a vědomě zasahovat do přírody tak, aby si ji přizpůsobil vlastním cílům a potřebám. Dnes máme pro takové zásahy s globálním efektem termín geoinženýrství.

Herbertův Arrakis nebyl vždycky vyprahlý a Fremeni sní o tom, že se jim jednou povede proměnit Arrakis v zelenou planetu s příhodným klimatem. Vize vypadá lákavě, ale Herbert nechává své hrdiny pochybovat o tom, zda mohou tak rázný krok podniknout. Dnes by našel autor Duny důkaz ve prospěch svých pochybností právě tam, kde pro román načerpal inspiraci. Americké ministerstvo zemědělství nepustilo oregonské písečné duny ze zřetele. I dnes tam probíhá rozsáhlý program, jeho hlavním cílem je ale vymýcení z Evropy zavlečeného kamýše písečného a uvedení pouštního ekosystému do původního stavu. I to je jedno z mement, které s sebou Duna nese.

Autor je biolog

LN, 20.11.2021



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.