Tak si to představte! Sedíte v mistnosti a poblíž vás kamna, vafky, nebo elektrický radiátor - v provozu. Ohříváte vy tato zařízení, nebo jste ohříváni? Podle klimaalarmistů je první možné.

Co říká věda? Slunce nás ozařuje ultrafialovým, elektromagnetickým zářením. To naši Zemi ohřívá a ta zpět do vesmíru vyzařuje infračervené, také elektromagnetické, záření. Vlivem oxidu uhličitého, nashromážděného ve výši 6000 m n.m., je toto záření částečně vráceno zpět k Zemi a tím pádem s námi bude během dvanácti let konec.

Podle druhého zákona termodynamiky samozřejmě ne: teplo přechází vždy z místa teplejšího do místa studenějšího. To všechno tak dlouho, dokud se teploty nevyrovnají. Takže pokud by se na nás Slunce se svým ultrafialovým zářením vykašlalo a přestalo nás ohřívat, zmrzli bychom.

Místo slunečního by totiž nastoupilo „teplo“ v klimaalarmisty udávané výšce 6000 metrů a to je jak známo, tedy přesněji teplota, -19 °C. To bychom asi dlouho nevydrželi.

6000 m n.m. je totiž hranice, kde se shromažďuje námi vyprodukovaný oxid uhličitý, který k nám údajně vraci infračervené záření, předtím vyzářené Zemí. Jak CO₂ o teplotě -19 °C zvládne oteplit Zemi o teplotě +15 °C, to zůstává tajemstvím našich klimaalarmistů. Možná někteří umí sedmatřiceti stupni své tělesné teploty ohřívat 60 °C teplá kamna. Mohli by nám prozradit jak.

Uvedené není zdaleka jediná nesrovnalost. Teplota Země se měří družicemi, meteorologickými balony a teploměry v meteorologických budkách. Na rozmezí tří států, Francie, Německa a Švýcarska, má každý svůj typ budky (výšku, ve které se teplota měří) a aby se to nepletlo, měří se v různých časech a průměrná teplota se vypočítává různě.

Skeptici vždy požadovali, aby se měřila i teplota oceánů. Na moři se dlouho měřilo jen náhodně, z plovoucích lodí. Jak rostlo klimatické běsnění, tak přibývalo peněz na vědecký výzkum a pár angažovaných států uvedlo v život měření v oceánech pomocí automatických bójí. 4000 jich bylo a úspěch jak vždy a u všech klimatických výzkumů ohromný. Jenže pak se něco zvrtlo a v posledním desítiletí (nebo tak nějak, na roce nezáleží - množství klimatických lží je značně nepřehledné) bóje zmizely. Ani vidu, ani slechu, jestlipak je klimaskeptici neukradli?

Oxid uhličitý je těžší vzduchu. Jako takový by se měl držet při zemi. Jak a v jakém množství se dostává vysoko do troposféry, není známo. Totálně chybí údaje o koncentraci kysličníku uhličitého v závislosti na výšce. Není divu, ono měřit koncentraci tohoto plynu není jen tak jednoduché.

Současná složitá aparatura potřebná k měření obsahu CO₂ ve vzduchu má svou vlastní chybu měření - plus minus 30 ppm. Třicet parts per million je právě ta hodnota, o kterou se koncentrace v atmosféře zvýšila - na dnešních 400 ppm - od doby počátku klimatické hysterie. V Německu začal tento lítý boj o naši planetu v roce 1986. Jinde už dříve.

Současná hysterie připomíná dnes už téměř padesát let starou aféru Římského klubu. Tento spolek úctyhodných mužů (později rozdávali čestná členství, a tak vzali mezi sebe i Havla) sebral data ze všech možných oborů, ta nechal přežvýkat v MIT manželům Meadovsovým a výsledkem byl hrůzostrašný spisek s názvem „Meze růstu“.

Podle této vědecké práce mělo lidstvo v roce 2000 bídně skončit. Na přechodu tisíciletí jsme měli být bez vody, bez jídla, bez energií a bez čistého vzduchu. Nic z předpovídaného se nesplnilo. Dodnes Země prosperuje a je nám stále lépe.

K hrstce členů Club of Rome se v dávných sedmdesátých letech minulého století připojilo množství politiků a také novináři a publicisté všeho druhu. Hlasy pochybovačů jako by neexistovaly. Nikde ani náznak pochybností. Dnes by se na toto téma daly psát doktorské práce, jak to, že nikdo, ale vůbec nikdo nebyl jiného názoru.

V současné době panuje móda omlouvání se. Íránští potentáti nechali sestřelit letadlo s dvě stě čtyřiceti lidmi na palubě a omluvili se. Římský klub trápil, společně s politiky a novináři, svět tři desítiletí. Bylo by hezké, kdyby se alespoň ti novináři omluvili.

V budoucnu se budou muset omlouvat za ještě horší fake news.