27.5.2022 | Svátek má Valdemar


KLIMA: Budou ještě zítra ledovce?

20.1.2022

aneb Jednoduchými počty proti hysterii

Autor, fyzik z Kapského Města, se zabývá vlastnostmi ledovců, které se vedle ledních medvědů těší zvláštní pozornosti klimatických alarmistů.

Již 40 let se předpovídá, že brzy nebo v určitém okamžiku již nebudou žádné ledovce, protože průmyslový plyn CO2 v západních státech (ale ne v Číně) zahřívá atmosféru do takové míry, že ledoví maskoti meteorologů a klimatických žab tají. Sice to už bylo v zásadě vyvráceno, jelikož například ledové jazyky v národním parku Glacier v USA a Kanadě už zase rostou, ale to je ignorováno a naopak jsou vyděšeným divákům prezentovány zcela běžné jevy jako letní telení ledovců coby předzvěsti konce světa.

Budou ještě zítra ledovce?

Před deseti lety zveřejnil IPCC, což je samozvaný Vatikán v otázkách klimatu, dramatickou zprávu: Himálajské ledovce by měly s 90% pravděpodobností do roku 2035 zmizet. Tato lživá zpráva byla rychle stažena, ale podobně výhružné články se objevují dál. Dá se této Jobově zvěsti věřit?

Můžeme to zjistitt, když se podíváme na atmosféru naší planety.

Atmosféra je veškerý vzduch, který obklopuje Zemi. Dalo by se říci, že atmosféra je pro vzduch tím, co je oceán pro vodu. Samotný vzduch je směsí plynů, hlavně dusíku a kyslíku. Na rozdíl od kapalin se plyny snadno stlačují. Výsledkem je, že vzduch je nejhustěji stlačen na úrovni hladiny moře a s nadmořskou výškou řídne.

Je snadné pochopit, proč tomu tak je:

Představte si prosím sklad nábytku, ve kterém je mnoho matrací, třeba 50 kusů, naskládáno na sebe. Matrace váží 20 kg, takže váha působící na tu spodní je 49 x 20 kg, tedy skoro tuna. Jako by na ní spal Volkswagen Polo.

Taková matrace je elastická a bude stlačena váhou nad ní, třeba na čtvrtinu původní tloušťky. Matrace o patro výš na tom není o moc lépe, ale číslo 25 musí nést jen poloviční váhu, a je tedy méně stlačena. Nejlépe na to je ta horní, ta nenese žádnou cizí váhu.

Podobné je to se vzduchem kolem nás. Spodní vrstva vzduchu musí unést váhu celé vzduchové hmoty nad sebou, to jest 1 kg na centimetr čtvereční a deset tun na metr čtvereční.

Hmotnost vzduchu nad námi vytváří tlak jeden bar, z pochopitelných důvodů také nazývaný jedna atmosféra (atm), který se rovná zhruba 100 000 newton/m2 . Meteorologové, které zajímají nejmenší změny tohoto tlaku, jej měří v hektopascalech. Je to těžkopádný termín, ale pokud zlepšuje předpovědi – proč ne.

S rostoucí nadmořskou výškou se zátěž, kterou musí každá vrstva vzduchu ještě nést, zmenšuje a zmenšuje. Protože se tam vzduch méně mačká, zmenšuje se hustota a tlak, vzduch řídne. Ve výšce 6000 m je tlak a hustota jen asi poloviční, ve výšce 12 000 m čtvrtinová a ve výšce 18 000 m je to jen osmina tlaku u mořské hladiny, tj. pouze 0,12 bar. Tlak vzduchu nikdy neklesne k nule, ale bylo dohodnuto, že ve výšce 100 km atmosféra končí a začíná vesmír.

Kromě tlaku a hustoty klesá s nadmořskou výškou i teplota. Ale proč? Nestoupá teplý vzduch? Stoupá, ale věci jsou trochu složitější. Slunce vzduch (čistý a suchý – pozn. P.Z.) přímo neohřívá, prosvítá jím, až jeho paprsky dopadnou na zem a zahřejí ji. Země je v přímém kontaktu se vzduchem a předává mu teplo. Vzduch se zahřívá, expanduje, stává se lehčím a podle předpokladu stoupá vzhůru jako nad hořící svíčkou. Jelikož však tlak vzduchu s nadmořskou výškou klesá, stoupající vzduch se nadále rozpíná, až se stane něco paradoxního: v důsledku expanze se opět ochladí. Když se jeho teplota konečně vyrovná teplotě okolního vzduchu, přestane stoupat. Nyní již není lehčí než okolí a dříve teplý vzduch pak zůstává na této úrovni.

V této hře je průměrný pokles teploty 6,5 °C na tisíc metrů nadmořské výšky a pak je někde nula stupňů. Průměrná globální teplota na hladině moře je 15 °C a tím pádem je teoretická globální hranice nulového stupně ve výšce

15 °C / 6,5 °C × 1000 m ≈ 2300 m.

Jak vysoká je ve skutečnosti hranice nula stupňů, závisí samozřejmě na denní době a ročním období a na tom, kde na zeměkouli se nacházíme.

Je-li například dnes v Garmisch-Partenkirchenu v 700 m 5 ˚C, tak na Zugspitze, o 2300 m výše, je o 15 °C méně, tedy 10 °C pod nulou. V té době by byla hranice nula stupňů kolem 1500 m.

Tato souvislost platí i výše. Pokud letíte v tryskáči ve výšce 10 000 m a na zemi je 20 °C, tak kolem letadla je pravděpodobně o (10 000 m / 1000 x 6,5 °C =) 65 ˚C méně, než na zemi, tedy -45 ˚C .

Toto rozložení teplot může být samozřejmě zmateno počasím, ale vždy k němu dochází samovolně ve fázích klidu.

Kromě hranice nula stupňů je zde hranice sněhu. To je výška, od které je v kteroukoli denní nebo roční dobu pod nulou. Sníh tam tedy nikdy nemůže roztát a zůstává tam i v létě. Tato hranice sněhu závisí na tom, kde na zeměkouli se nacházíme. Je to dáno především zeměpisnou šířkou. V tropech je tepleji než na pólech. Na rovníku je hranice sněhu asi 5800 metrů nad mořem, proto má tamní Kilimandžáro, vysoké 5 895 m také svou věčnou čepici ze sněhu a ledu, o které referoval Ernest Hemingway.

V Antarktidě sahá věčný led až k hladině moře, takže celý kontinent je trvale pokryt ledem.

Pokud by se atmosféra oteplila o 6,5 °C, celý teplotní profil atmosféry by se zvedl o 1000 m a s ním i hranice sněhu.

O oteplení zemské atmosféry o 6,5 stupně však nemůže být řeč. Za posledních několik desetiletí satelitní údaje naznačují oteplení asi o 0,015 °C za rok. To by odpovídalo nárůstu globálního teplotního profilu o 2,3 metru za rok. O tuto hodnotu by stoupla i hranice sněhu a ledovce by podle toho ustoupily.

Kdy tedy budou Himaláje bez ledu? Jak již bylo zmíněno, IPCC kdysi předpovídal rok 2035. Dnes tam klesají ledovce až do nadmořské výšky asi 5 500 metrů. Aby byly bez ledu, musela by být její spodní hrana zvednuta z cca 5 500 m na cca 8 500 m. To by odpovídalo oteplování zemské atmosféry o

(8 500 m – 5 500 m) × 6,5 °C / 1 000 m = 23 °C.

To by vzhledem k současnému ročnímu nárůstu teploty trvalo poměrně dlouho:

23 °C / 0,015 °C pa = 1533 let.

Tato čísla jsou samozřejmě nejistá, jsou téměř pochybná. Ale ukazují, že v roce 2035, za čtrnáct let, budou mít Himálaje téměř tolik ledu jako dnes. Spodní hrana ledu by se posunula nahoru o 14 × 2,3 m = 32,2 m, nikoli o 3000 metrů!

Klimatický Vatikán se s předpovědí trochu mýlil, i když tento výpočet není tak složitý. A také Antarktida si také nějakou dobu ponechá svůj ledový krunýř.

Tím nechci říct, že by oteplování nemělo na naše ledovce žádný vliv. Uvažujme následující scénář: v Alpách vzrostla hranice nulového stupně o
0,15 / 6,5 × 1000 m ≈ 20 m během 10 let v důsledku oteplení o 0,15 °C. Vezměme svah se sklonem 10 %, na kterém leží ledovec. Hrana ledovce se s nárůstem teploty posune do kopce o 20 metrů. V horizontále však ustoupí asi o 200 metrů! A pak horolezec řekne: „Dodnes si dobře pamatuji, jak se led málem dostal až k chatě a teď ho skoro nevidíš.“

S globálním oteplováním je někdy mylně spojován ještě jeden fenomén: telení ledovců. To se stane, když se ledovec rozprostírá až k hladině moře, jako například v Grónsku nebo Antarktidě. Ledovec není mrtvý kus ledu, který leží na svahu, ale pomalu se pohybuje dolů, obvykle 25 cm za den, jako zpomalená řeka. To je možné, protože led se stává plastickým pod obrovským tlakem své vlastní hmotnosti.

Do moře jsou pak pomalu vytlačovány obrovské masy ledu, které se nakonec odlomí a před vámi se pohupují jako ledové kry. Něco takového se jednou stalo na západním pobřeží Grónska, kde se do moře vlévá šest kilometrů široký a 80 metrů vysoký ledovec. Odtud se na jih u pobřeží Newfoundlandu dostal obrovský kus ledu, ledovec. Tam ležel v cestě zaoceánskému parníku, roztrhl jeho trup a potopil ho. To bylo před více než 100 lety, kdy nebylo žádné globální oteplování. Jméno lodi znáte: Titanic.

S laskavým svolením eike.de pro NP přeložil P. Zinga.

Hans Hofmann-Reinecke