Norské námořnictvo má v popisu práce ochranu životního prostředí. Nemělo by nás proto úplně překvapit, že norská viceadmirálka se chce ve Vojenském výboru NATO věnovat klimatickým změnám spojeným s působením ozbrojených sil. Podívejme se na tuto dámu blíže.

Viceadmirálka Luise Dedichenová strávila na fregatách norského královského námořnictva celé dva roky (1987 – 1989). Ostatní roky své námořní kariéry strávila podle Wikipedie buď ve školních škamnách, na velitelství zásobování, nebo jako tisková mluvčí či koordinátorka projektu. Tři roky strávila jako zástupce velitele v norské vojenské misi v Bruselu. Působila také v různých vedoucích funkcích na Vysoké škole obrany, kterou nakonec 12 let vedla. Od loňska je členkou Vojenského výboru NATO. (Zde je její profil na Wikipedii).

Viceadmirálka Luise Dedichenová (foto: wikipedia.org)

Svojí bojovou praxí paní viceadmirálka tedy nikoho neoslní. Reálné zkušenosti z praktické vojenské služby má minimální, navíc jimi prošla již před 30lety. Jejím odtržením od reality by se možná dalo omluvit její přesvědčení o tom, že čím více žen bude v NATO, tím bude silnější. Ale možná to myslí tak, že čím více žen bude v armádě na nebojových pozicích, tedy na těch, kde tráví svoji kariéru ona, tak tím více mužů se bude moci věnovat přípravě na akci v poli? Místo jejích feministických snah se však podívejme na její klimatický aktivismus. Mimochodem, Dedichenová má dvě dcery, obě environmentalistické aktivistky.

„Klimatické výzvy určují agendu do budoucna, a to i pro ozbrojené síly. Norská armáda už dnes řeší několik takových úkolů jménem občanské společnosti a ty se mohou v budoucnu vztahovat i na další země,“ cituje paní viceadmirálku iDnes.

Jak máme rozumět slovům paní Dedichenové? Pokud nevyjádřila pouze své osobní přesvědčení, což by jako oficiální představitelka neměla, jde o názor Norska. Což znamená, že Norsko chce svými ideologiemi infikovat i nejsilnější vojenské uskupení na světě. A chce k jejich šíření po světě používat právě NATO. Jak jinak rozumět slovům o tom, že úkoly, které v této oblasti řeší norská armáda, se v budoucnu můžou vztahovat i na další země?

Je úplně v pořádku, když si Norsko pověří svoji armádu například kontrolou dodržování ekologických předpisů ve svých výsostných vodách. Ale něco úplně jiného by bylo, kdyby takovou kontrolu chtělo Norsko vykonávat v mezinárodních vodách. Nebo v Rusku, se kterým má tento pětimilionový stát hranice za polárním kruhem? A že by se toho v jeho uhelných elektrárnách dalo kontrolovat dost… K tomu už by bylo potřeba NATO.

Ono je to vůbec s armádami a „klimatickou změnou“, tedy oteplováním, takové vachrlaté. Vojáci sice mají víc a víc elektronických „hejblátek“, která potřebují elektřinu, ale základem jejich pohyblivosti jsou naftové a benzinové motory, emitující CO2. Mimo jiné proto, že tyto pohonné látky umí lidstvo docela snadno přepravovat i v případě války. Což o elektřině úplně říct nejde. Dokonce se dá předpokládat, že v případě války bude elektřina jednou z komodit, která bude chybět nejdřív. (Samozřejmě mám na mysli elektřinu z obnovitelných zdrojů, ne tu z uhlí, nebo plynu a o jádru samozřejmě také neuvažuji. Na její válečné nedostupnosti to ovšem nic nemění.) A kde se bude brát elektřina na obsazeném a tedy pravděpodobně infrastrukturně rozvráceném území?

Ale teď zase vážně. Chce se opravdu paní Dedichenová věnovat v NATO klimatickým změnám v souvislosti s působením ozbrojených sil? Co konkrétního tím má na mysli, nebo to jsou jen ideologické bláboly?

Ať tak či tak, z jejího vystoupení je jasně vidět, kam až se bláznivá klimatická ideologie už dostala. A kam nás ještě může dostat…

Převzato z webu iUhli.cz