Podle zprávy, která se minulý týden objevila na internetu, produkuje amazonský prales podstatně víc oxidu uhličitého, než zachytí. Jde o převratné zjištění, které znamená změnu náhledu na problém, nebo to ukazuje ještě něco úplně jiného?

„Plíce planety“, prales v Amazonii, produkují již 10 let víc oxidu uhličitého, než jej pohltí. Prales tak, oproti dosavadním předpokladům, zatížil globální účet CO2 zhruba o 270 milionů tun oxidu za rok, za sledované období tedy o 2,7 miliardy tun. Pro představu, jde o množství, jež je někde mezi roční produkcí emisí Indie a Ruska. A více než dvojnásobné, než je produkce Česka (zde). Zprávu přinesl server iDnes s odvoláním na servis AFP (zde).

Problémem není ani tak nynější množství, jež v roční globální bilanci nepředstavuje žádné dramatické číslo. Problém je v tom, že by to množství mohlo růst, což vyplývá z kontextu zprávy. A také v tom, že pralesu nejde nadiktovat emisní limity. Bruselské povolenky na něj také nebudou nijak fungovat. Zvrátit situaci je možné jedině tím, že by se prales mohl rychle zase rozšířit do rozměrů, jež měl před více než 10 lety. Což je málo pravděpodobné. Jednak tomu nepřeje současný prezident Brazílie a za druhé by to trvalo déle než 10 let. Druhou alternativou je naopak prudké zrychlení kácení pralesa. Protože čím dřív přestane prales ve své pralesní podobě existovat, tím dříve přestane beztrestně uvolňovat do atmosféry oxid uhličitý, který může za globální oteplování.

Tedy, vlastně ne úplně za oteplování, ale za klimatickou změnu. Proti které se ovšem pracuje snahou o zastavení růstu teploty. Čili snahou o zastavení oteplování. Mimochodem, v osmdesátých letech minulého století se stav, kdy bylo v minulosti tepleji o jeden až dva stupně oproti současným teplotám, označoval jako klimatické optimum. Ale zpět do pralesa.

Výzkumníci dávají změnu funkce pralesa za vinu lidem. Jen málokdo mimo Jižní Ameriku asi bude pochybovat o tom, že vypalování a kácení amazonského pralesa stále se zrychlujícím tempem je ekologické zvěrstvo. Brazílie s ním ale jen tak nepřestane. Možná by stálo za úvahu začít Brazilcům platit za to, že se přeorientují na obživu a podnikání, které prales zachová? Nebo tam naopak poslat zkušené dřevorubecké týmy se špičkovou mechanizací a k tomu postavit fabriky na výrobu pelet pro evropské elektrárny, ekologicky spalující biomasu, jež do nich připluje přes Atlantik na lodích poháněných mazutem? Protože nechat ten les jen tak vypouštět stovky milionů tun CO2 ročně přeci není možné!

Ale na druhou stranu – jak spolehlivé jsou údaje o oxidu uhličitém z pralesa? Veškerá čísla o globálních či národních emisích oxidu uhličitého se vypočítávají, nejsou součtem výsledků skutečných měření. Nejinak je tomu v případě Amazonie. Její „emise“ jsou prostě výpočet. Přesný součet odhadovaných čísel, dalo by se parafrázovat známý výrok o statistice. A v podstatě je to přesně tak. Protože nikdo, fakt nikdo nedokáže změřit, kolik oxidu uhličitého ani jiného se uvolní za rok na ploše 5,5 milionu kilometrů čtverečních (zde). Byť z nich Brazilci každý rok ukrajují, co se dá. To samé platí pro metan, jehož je prales také vydatným producentem a který je podstatně skleníkovější než CO2.

A co když jsou výsledky studie spíš jen ukázkou toho, jak daleko již pokročila dogmatická víra v oxid uhličitý? Vykácíme kvůli němu prales? Ale odlesněná půda nebude zadržovat vodu (s čímž už má Brazílie problémy nyní), takže začnou problémy se suchem. Odlesnění přitom vede i k místnímu oteplování, protože stromy jsou nejlepšími přirozenými „chladiči“. Zároveň tam, kde není les, méně prší (zde). Snad jen s výjimkou Skotska.