S napětím očekávané připomínky Evropské Komise (EK) ke Strategickému plánu SZP, tedy aplikaci společné zemědělské politiky EU do tuzemských podmínek, se okamžitě po zveřejnění anglického textu staly předmětem celé řady komentářů k uvedenému dokumentu. Zdaleka ne všechny výklady připomínek EK ale odpovídají tomu, co Brusel našemu zemědělství vytýká, a co po něm skutečně chce.

Podstatné přitom je, že přestože se EK opravdu v textu ptá na odůvodnění zvýšené platby na prvních 150 hektarů (redistribuci), není možné vykládat tento dotaz jako kritiku redistribuce a potažmo jako potvrzení názorů těch nevládních zemědělských organizací, které redistribuci kritizují a považují jí za diskriminaci velkých zemědělských subjektů. EK naopak v rámci připomínek zdůrazňuje potřebu podpory malých a středních zemědělců, a dokonce navrhuje snížení výměry monokultur (ploch, na které se pěstuje pouze jedna hospodářská plodina) na maximálně 20 hektarů, oproti současným 30 hektarům. Nejen z této připomínky je tak patrné, že Evropská Komise nepreferuje velké zemědělské podniky. Také několikrát zmiňované doporučení EK k tomu, aby se zemědělci sdružovali do větších celků prostřednictvím odbytových družstev a zlepšili tak své vyjednávací pozice vůči odběratelům zemědělských komodit, evidentně míří spíše na menší zemědělce, jejichž pozice je kvůli jejich velikosti (tedy spíše „malosti“) horší, než průmyslových zemědělských podniků.

Hlavní linii připomínek Bruselu tvoří doporučení, aby se Strategický plán SZP více zaměřil na lepší péči o kvalitu vody a půdy a vyšší ambice v ekologickém zemědělství. V této souvislosti je třeba podotknout, že biozemědělci sice často obhospodařují nemalé plochy zemědělských pozemků, především pastevní pozemky, nejsou ale sdruženi v organizacích, které kritizují redistribuci. Je tomu totiž zcela naopak. Ve prospěch průmyslových zemědělců nicméně mluví připomínky Evropské Komise, aby se naše zemědělství snažilo snižovat závislost na standardních energetických zdrojích, což v praxi znamená například produkci bioplynu v bioplynových stanicích, což je skutečně doména spíše větších zemědělských podniků. Evropská Komise také zmiňuje potřebu zajistit dostatek surovin k výrobě potravin, a podle všeho bude tolerovat neuvádění půdy do klidu v situaci, kdy bude třeba kompenzovat propad dovozu zemědělských komodit a výrobků z nich z Ukrajiny, Ruska, ale i dalších oblastí, které přistupují, nebo již přestoupily, k regulaci svého exportu. To je ovšem apel na všechny zemědělce bez rozdílu velikosti.

Obecně lze konstatovat, že ani současnou vládní garniturou pozměněný Strategický plán SZP není pro Brusel v plné míře přijatelný, ještě méně přijatelný by ale byl, jak z připomínek nepřímo vyplývá, původní Strategický plán SZP připravený předchozím vedením Ministerstva zemědělství. Tvrdit tak, že provedené změny mohou znamenat velké problémy, nebo dokonce likvidaci některých sektorů našeho zemědělství, je poněkud zavádějící interpretace připomínek Evropské Komise, zvláště když je obhajována ne zcela korektními výpočty výše dotací pro různé typy zemědělských podniků. Kritici současné podoby Strategického plánu totiž mimo jiné porovnávají pouze výši přímých plateb po změnách se současným stavem, neporovnávají ale tyto platby s předchozí verzí plánu z dílny předchozího vedení ministerstva, která by byla pro příjemce přímých plateb nevýhodnější. Zároveň do snížení přímých plateb pro velké zemědělské subjekty nezapočítávají peníze za takzvané „ozelenění“, což je 30 procent dotací na plochu za dodržování podmínek DZES (v zásadě jde o základní podmínky udržitelného hospodaření), ale při porovnání se současným tokem dotací platby za DZES započítávají.

Interpretačních posunů je přitom (a to nejen ze strany kritiků současného Strategického plánu SZP) celá řada, takže vize budoucnosti našeho zemědělství se k laické veřejnosti dostávají ve formě, která nemusí a většinou také nebude odpovídat realitě. To vše bohužel umožňuje v minulosti malý zájem společnosti i politiků o zemědělství jako obor, což vyústilo do stavu, kdy je možné veřejně prezentovat prakticky cokoli, neboť k tomu obecná neznalost resortu poskytuje velmi široký prostor. Nezbývá proto než doufat, že rostoucí ceny potravin a postupné omezování prostupnosti hranic týkající se kromě potravin i produktů nutných k jejich produkci, povedou ve společnosti k vyššímu zájmu o zemědělství, včetně finančních toků na jeho podporu, než tomu bylo do současné doby.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.

Autor je agrární analytik