Trumpova éra probouzí nečekané možnosti – třeba zájem Číny o partnerství s Německem

Filmový James Bond uspěl i proto, že narušoval nudné rozdělení světa za studené války. Ukázali to měnící se padouši. Třeba už ten první – dr. No. Film měl premiéru v říjnu 1962, právě když Moskva umístila jaderné rakety na Kubu, ale soupeřem agenta 007 nebyl sovětský zabiják, nýbrž čínsko-německý padouch, dr. Julius No. Anebo generál KGB Gogol – spíše než soupeřem byl Bondovým spojencem proti padouchu Zorinovi. I proto Bondovy příběhy přežily konec studené války. Dokázaly najít vždy nové a aktuální padouchy.

I dnešní svět vytváří nečekané padouchy a spojence. K těm prvním patří pro většinu Evropy americký prezident Trump, k těm druhým může patřit Čína.

Čínsko-evropské, lépe čínsko-německé sblížení, o němž se teď mluví, není výmyslem ani pokusem oživit doktora No, ale výsledkem racionality. Pokud se rozvine svět Donalda Trumpa, svět ochranářství, handrkování i celních bariér, Čína a Německo coby obchodní velmoci se v něm sblíží. Ne jako ti, kteří našli společné hodnoty, ale jako ti, kteří „na sebe zbyli“.

Dalajlama nevadí

Německo je náhle nejdůležitějším spojencem Číny zní titulek v listu Die Welt. Není to žádný fejeton, ale zevrubná analýza. Vychází z čísel i z toho, co řekli šéfové německých koncernů, zástupci vlády či šéf Svazu německého průmyslu Dieter Kempf po návštěvě Pekingu. Shodují se zhruba v tomto: ačkoliv to tak donedávna vůbec nevypadalo, Čína zahájila směrem k Berlínu „ofenzivu šarmu“.

S výrazem „ofenziva šarmu“ se musí zacházet opatrně. V lednu 2009 se psalo, že „ofenziva šarmu“ přichází z Ruska (reakce na nástup Baracka Obamy). V listopadu 2013 byla připisována íránskému prezidentovi Rúhánímu. A nic z toho pak nebylo, že. Teď se ale čínské vedení tváří, že svou „ofenzivu šarmu“ bere vážně.

Premiér Li Kche-čchiang prohlásil, že „Čína se dále otevře na vyšší úrovni“, včetně lepšího přístupu zahraničních investorů na trh. Prezident Si Ťin-pching žádá restrukturalizaci státních podniků. Šéf bankovního dohledu Kuo Šu-čching slibuje pročištění svého sektoru. A list Global Times (mediální tvář Pekingu pro Západ) připomíná, že pokud USA zahájí obchodní válku, Evropa a Německo potřebují strategii pro Asii a Čínu. A že Čína už svou „objímací strategii“ pro Brusel a Berlín má.

Dejme tomu, že mnohé z toho je jen divadlo. Ale i pak působí nezvykle, že Čína jen tak překousla předešlou německou kritiku i obranné postoje. Šéf německé diplomacie Sigmar Gabriel byl ještě v listopadu ministrem průmyslu. Tehdy zarazil prodej firem Aixtron (čipy) a Osram (svítidla) čínským investorům a hospodářskou politiku Pekingu označil za nepoctivou. Hrome, nemluví tak i Donald Trump? Ale u Gabriela to teď Číně jaksi nevadí. Ani to, že Angela Merkelová v září 2007 přijala – sice soukromě, leč v kancléřském úřadě – dalajlamu.

Zdá se ovšem, že skutečné motivy pro čínsko-německé sblížení je třeba hledat někde jinde.

Když jsme úplnými sirotky

Za prvé v tom, že Německo je sice hegemon EU, leč cítí se izolováno. V úterý to téma komentoval Gideon Rachman ve Financial Times, ale německý tisk ho probírá již déle. „Německo už brzy nebude mít žádné velké spojence.“ S tímto titulkem rozebral v únoru Die Welt pocit, že Spolková republika je poprvé od roku 1945 opět sama – nepočítá-li mezi spojence ani Trumpovu Ameriku, ani brexitovou Británii, ani státy západní Evropy, jejichž osud závisí na vyznění brzkých voleb (Francie, Nizozemsko). A Gabor Steingart, vydavatel renomovaného listu Handelsblatt, v lednu napsal: „Úplný sirotek Německo teď musí prokázat svou životaschopnost.“

Za druhé: Německo nenajde společnou řeč s Trumpem. Kancléřka se chová zdrženlivě, ale je tím ojedinělá. Pro společenské elity je Trump prostě padouch. Za levici to shrnul Jakob Augstein: Trump je fašista a Amerika je oligarchický stát. Za konzervativce Jan Fleischhauer: Pokládá-li Trump někoho za nepřítele, zkusí ho vyřídit. Očima obchodních zájmů USA je největším nepřítelem Čína a pak Německo. Z toho plyne, že dva nepřátelé Trumpovy Ameriky k sobě najdou cestu.

Za třetí: Čína možná potřebuje Německo více než Německo Čínu. Ze zasedání parlamentu plyne, že Peking chce snížit vnitřní zadlužení, aniž by zpomalil růst – a to by bez vývozu nešlo.

Za čtvrté: Čína a Německo mezi sebou nemají problém typu Severní Koreje. Takový, kde Čína připustí situaci (rakety odpalované k Japonsku) vyžadující aktivní krok Ameriky (protiraketový deštník), ale pak vyzve „obě strany konfliktu“ ke klidu. S Německem se Čína prostě dohodne.

Co to znamená pro nás? Pro úspěch byznysu s Čínou není nutné ideologicky podlézat Pekingu, ale chce to příhodnou mezinárodní situaci a být něčím atraktivní. Myšleno něčím více než krtečkem.

LN, 9.3.2017