Po vyhlášení nové zonace Národního parku Šumava jsem si vzpomněl na rok 1990, ve kterém jsem byl se studenty lesnické fakulty v Brně ve Švédsku, kde jsme se zúčastnili terénní výuky studentů Sveriges lantbruksuniversitet (Lesnické fakulty Švédské univerzity zemědělských věd) v Umeå.

Byly to poučné dny, trávené v severských lesích společně s našimi kolegy. Vzpomínám na den věnovaný praktické výuce předmětu Tvorba a ochrana krajiny. Procházeli jsme krajinou, na různých místech švédský profesor zastavil, jeho studenti si sedli na židličky kombinované s batohy a pan profesor na konkrétních případech dokumentoval soužití člověka s krajinou. Švédští studenti byli velmi zvídaví a neexistovala zastávka, na které by neměli řadu dotazů, a to i na mě.

Nejčastější otázka byla na všech zastávkách stejná: Jak je to u vás? Dotazy na lesní zákon a na ochranu přírody neskončily ani po společné večeři. To jsem po dotazu na působení „zelených“ u nás odpověděl, že jsem na brněnskou fakultu přešel z lesnického provozu, že jsem přes dvacet let prožil jako lesník na Šumavě, kterou teď považuji za smrtelně ohroženou, protože se do její „ochrany“ vložili ochránci přírody. Snad jsem ani nedopověděl a švédští studenti se začali šíleně smát. Až se vychechtali, tak jsem se dotčeně zeptal, co je tak rozesmálo, zda jsem snad nechtě neřekl v angličtině nějakou směšnost.

Promptně se omluvili a jejich mluvčí mi sdělila, že se začali spontánně smát, když se dozvěděli, že i u nás má „ochrana“ přírody naprosto stejný scénář. A pak mi už rovněž smutně jeden přes druhého vykládali, že u nich to probíhalo stejně, ale že teď už je všechno jinak. Ochránci způsobili na švédské přírodě nevratné a nedozírné škody, občané jim přestali věřit a už si jich nevšímají. Pochopili, že lesu rozumí nejlépe lesníci. Tento proces ale trval dvacet let.

Když jsem se zoufale optal, zde se tedy domnívají, že Šumava utrpí nevratné škody, odpověděli, že na základě jejich zkušeností je jisté, že Šumava bude zničena. „Optimisticky“ ale dodali, že nevratné zničení celé krajinné oblasti je nezbytná daň za vymanění společnosti ze „zeleného“ vlivu.

Teď, když je Šumava zničená, ale konec smrtícího vlivu „zelených“ se ani nepřiblížil, jistě chápete, proč si na ten den ve Švédsku tak často vzpomínám. Z nekončících sporů s „ochránci“ přírody je totiž zřejmé, že ministrům vlády a poslancům nestačilo dvacet let k pochopení problému, a vtírá se otázka, zda bude stačit libovolně prodloužený čas!