Když hned po 1. lednu 2024 němečtí majitelé aut se spalovacími motory museli zase načerpat do svých aut pohonné hmoty, zjistili, že budou znovu potrestáni zvýšenou emisní daní. Litr benzínu tak ke stávající ceně zdražil o 4,3 eurocentu (asi o 1,10 Kč) a litr nafty o 4,7 centu (1,20 Kč). O to se zvýšily ceny, které o Vánocích v Německu u benzínu v průměru činily 1,773 eura/litr, (tj. asi 43,40 Kč) a u nafty 1,697 eura/litr (tj. 41,60 Kč).

Je to důsledek dohody koaliční vlády kancléře Olafa Scholze, že zvýší cenu za emise oxidu uhličitého z loňských 30 eur za tunu CO₂ na 45 eur na místo původně uvažovaných 40 eur. V roce 2025 má tato daň stoupnout na 55 eur a v roce 2026 až na 65 eur za tunu CO₂. Kromě pohonných hmot to má vliv také na růst ceny topné nafty a zemního plynu, jimiž se vytápí 75 % domácností, obývaných 83 miliony německých občanů. Kromě vyšších sazeb za emise CO₂ od 1. ledna 2024 se také topení na naftu, zemní plyn a dálkové vytápění vrátilo k zatížení daní z přidané hodnoty v hodnotě 19 % místo dosavadních 7 procent. Tentýž pohyb sazeb DPH platí nově pro stravování v restauracích.

Pro české řidiče je třeba dodat, že našinec ještě neplatí základní emisní daň z auta jako Němci. Metoda výpočtu daně pro osobní automobily v Německu vychází ze základní částky 2 eura na 100 cm³ objemu benzínových motorů a 9,50 EUR na 100 cm³ objemu pro vozidla s naftovým motorem. K tomu se připočte částka daně odvislá od emisí CO₂. Takže majitel běžného konvenčního auta platí emisní daň 200 až 300 eur ročně (5000 až 7400 korun). Daň zatím neplatí ten majitel vozidla, které podle technického průkazu emituje méně než 110 gramů CO₂ na 1 km. Elektrická auta, přestože také v Německu z podstatné části čerpají elektřinu produkovanou z emisního uhlí a plynu, jsou od emisní daně osvobozena.

Scholzově vládě tamní ústavní soud totiž nedovolil použít 60 mld. EUR (zhruba 1,5 bilionu korun) neutracených na řešení covidové pandemie na projekty zelené transformace. Takže vznikla díra 17 mld. EUR pro krytí rozpočtu na rok 2024, již bylo nutno zalepit. Spolkový kabinet schválil návrh hospodářského plánu Klimatického a transformačního fondu na rok 2024 a finanční plán do roku 2027. Tento speciální fond „krmí“ mj. výnosy z národních cen/daní za emise CO₂ v sektorech dopravy a vytápění. Příjmy z toho by se podle předlohy měly zvýšit o zhruba 2,3 mld. EUR na zhruba 10,9 miliardy eur. Ministr financí Christian Lindner řekl: „Musíme přistupovat k cenám CO₂ s rozumem, zejména s ohledem na současný slabý růst.“ Dlužno poznamenat, že podle předběžných výsledků loni HDP Německa meziročně klesl o 0,4 % a letos se optimisticky očekává mírný hospodářský růst mezi 1,2 % až 1,4 procenta.

K záchraně děravého rozpočtu dochází nejen s pomocí nových daní, ale také prodejem státních podílů v německých telekomunikacích či logistických firmách, což opět vyvolalo zděšení z možného vlivu zájemců z nedemokratických zemí na kritickou infrastrukturu země. Ale i s tzv. malými kroky v podobě trestání řidičů, kteří stále – světe div se – jezdí v zeleném Německu převážně s auty na spalovací motory. A bude jich nyní ještě více. Pro veřejnost dalším překvapivým škrtem bylo okamžité zastavení dotační podpory soukromého nákupu elektromobilů s platností od 18. prosince (pro firmy skončila 30. září), která měla pokračovat ještě tento rok.

Vládě v Berlíně rovněž nezbyly v děravém rozpočtu 5,5 miliardy eur (asi 135 mld. Kč), jimiž chtěla kompenzovat spotřebitelům rostoucí náklady za distribuci elektřiny, což znamená v přepočtu asi 0,80 Kč za každou kWh. Běžná čtyřčlenná domácnost tak za elektřinu navíc ročně zaplatí podle deníku Handelsblatt asi 116 eur (2840 Kč). Spolková vláda v důsledku rozpočtové krize ke konci loňského roku ukončila zastropování krizových cen elektřiny, které mělo platit ještě do konce března 2024.

V souvislosti s vývojem na trhu s elektřinou Spolková síťová agentura (Bundesnetzagentur, BNA) překvapivě před koncem loňského roku zablokovala předčasné uzavření německých uhelných elektráren. Jak uvedl deník Die Welt, tento krok ovlivní plány prozelené vlády socialistů z SPD, Zelených a liberální FDP, jež chtěli posunout zákaz energetického využívání uhlí z roku 2038 už na rok 2030. BNA však několika provozovatelům elektráren zakázala odstavit uhelné bloky před 31. březnem 2031. O tom rozhodl úřad, který je podřízen Spolkovému ministerstvu hospodářství a ochrany klimatu ovládaným nejzelenějším členem vlády Robertem Habeckem. Zákaz vyřazování z provozu do roku 2031 se týká celkem 26 velkých elektráren, což agentura učinila s předstihem kvůli plánování ekonomiky a zajištění personálu provozovatelů elektráren. Tím se ale také hroutí plány daných provozovatelů na dosažení jejich deklarovaných cílů omezení emisí.

Důvodem je, že elektrárny budou i po roce 2030 stále považovány za „systémově důležité“, a proto musí zůstat v provozu, aby byla zajištěna stabilita sítě. Uhelné elektrárny mají sloužit pouze mimo trh jako záložní zdroje, které jsou k dispozici na vyžádání, a plánuje se, že po roce 2030 již nebudou na trhu aktivní žádné uhelné elektrárny. Ovšem i pro záložní elektrárny je nutná licence k dlouhodobému provozu. A také musí dostávat tzv. kapacitní platby, jež by kompenzovaly ekonomické ztráty z nedostatečně intenzivního provozu. Podle deníku by to skeptici mohli interpretovat jako postupný ústup od ambiciózních cílů současného vyřazování uhelných elektráren poté, co již v dubnu 2023 byly uzavřeny poslední tři německé jaderné elektrárny.

Rozhodnutí BNA také představuje jakési hlasování o nedůvěře „energetické strategii“, kterou plánoval ministr a vicekancléř Robert Habeck (Zelení). Jeho cílem bylo prosadit masivní výstavbu až 55 nových velkých paroplynových elektráren (souhrnně cca 25 GW výkonu) do roku 2030 s jejich možnou přestavbou po roce 2035 na vodík s cílem nahradit ztráty výkonu již uzavřených jaderných a plánovitě zavíraných uhelných elektráren. Ovšem současná rozpočtová krize německé vlády ukázala, že Berlín nemá dostatek dotačních nástrojů, aby motivoval soukromé podnikatele v energetice, aby takové plynové elektrárny s nejistou budoucností a návratností drahých investic budovali. Nejistota, zda se podaří dokončit záložní plynové elektrárny včas, aby bylo možné do roku 2030 vyřadit uhlí z provozu, se podle deníku Die Welt zvyšuje.

Vinou slepé sázky hlavně na solární a větrné zdroje Německo vybudovalo drahou paralelní energetiku, kterou logicky musí „zálohovat“ stabilní turbínové zdroje. Ovšem obě souběžné větve energetiky musí být dotované a navíc vyžadují obrovské náklady na posílení a správu sítě. Daně a poplatky vybírané německým státem už tvoří 75 % ceny elektřiny pro domácnosti. Systém se svými poplatky, daněmi a odvody povede v dohledné době ke stále vyšším cenám elektřiny, protože náklady zejména na distribuci a záložní zdroje budou v budoucnu dále růst. Hnacími faktory je další rozšiřování systémů zelené elektřiny, posilování a správa sítí a především každoročně se zvyšující daň z CO₂. Kromě toho existují náklady na podporu elektromobilů, tepelných čerpadel a vodíkové strategie, které generují značné dodatečné požadavky na elektřinu. Většina těchto nákladů se promítá do ceny elektřiny, zbytek je financován z daňových příjmů.

Ukazuje se, že v roce 2000 zahájená německá zelená tranzice se nyní ocitla v pasti, protože za uplynulých 23 let své tzv. obnovitelné zdroje, lépe občasné zdroje energie, neustále dotuje. A peníze docházejí. Celá oblast bez dotací vykazuje velmi složitou a často nemožnou ekonomickou návratnost, přičemž náklady na suroviny a na komponenty pohříchu dodávané diktátorskou Čínou neustále rostou spolu s nemožností zajistit v Německu dostatek špičkových expertů. Přitom Německo jako průmyslové stanoviště s drahou pracovní silou a obrovskými náklady na energii ztrácí rychle svou konkurenceschopnost, což přináší doslova útěk firem z Německa do lacinějšího zahraničí, navíc bez byrokratické zátěže a vysokých daní.

Německo po letech zelené tranzice nadále produkuje čtvrtinu energetického znečištění Evropské unie oxidem uhličitým, tedy stejně jako Itálie a Polsko dohromady. Důvodem je především závislost německé výroby elektřiny na fosilních palivech, kterou není s to ani stále větší jmenovitý výkon solárních a větrných zdrojů efektivně nahradit. Německá vládní koalice v čele s Habeckem chtěla v parlamentu prosadit zákon o povinném přechodu na tepelná čerpadla od roku 2024 s tím, že by zakázala současné formy topení plynem a topnou naftou. Prudký odpor voličů a konzervativních médií tyto plány zásadně zmírnil. Přitom se ukázalo, že německé emise CO₂ by se tvrdým zavedením dotovaných 6 milionů drahých tepelných čerpadel snížily jen o 1,4 procenta.

I podle vnitroněmeckých kritiků se stalo Německo osamoceným ostrovem klimatické politik,, zatímco ostatní svět jedná daleko pragmatičtěji. V politické debatě v Berlíně, která je opět přetížena ideologií a zelenou morálkou, nehrají zvláštní roli ani fakta, ani finanční možnosti občanů. Účinek zákona o vytápění je třeba dát na pravou míru: Německo od roku 1990 snížilo emise CO₂ jako téměř žádná jiná průmyslová země – o 36 procent. Francie, Japonsko a USA ani dohromady percentuálně o tolik emise nesnížily. To vše nestačí k zastavení globálního oteplování, protože za stejné období vzrostly emise v Číně o 362 % a v Indii o 369 % s tendencí dalšího silného růstu v důsledku otevírání zejména nových uhelných kapacit.

Scholzova vláda je se svou přehnanou energetickou politikou de facto mezinárodně izolována, ale navíc tím zásadně ovlivňuje i celou enviromentální politiku vedení Evropské unie. To nakonec neprospívá klimatu na Zemi, ale hlavně to německým občanům prodražuje život a ničí těžce vydělané úspory. Přibližně 80 procent německé populace nyní dává této politice vlády červenou kartu. Uvědomí si členové kabinetu v Berlíně, že jejich politika je takřka stejně nepopulární jako extremistické činy protestního hnutí Last Generation?

Vláda kancléře Olafa Scholze úzkostlivě poukazuje na to, že přes tyto finanční zátěže zachovává vysoký standard blahobytu svých občanů. Od letošního roku vstupují v platnost různé daňové úlevy pro zaměstnance. Mimo jiné se základní příjmová položka, do jejíž roční výše se nemusí platit žádné daně, zvyšuje z 10 908 eur na 11 604 eur (cca 284 000 Kč). Bez ohledu na příjmy získává každá rodina (také pěstounská či rodina azylantů) příspěvek na každé dítě měsíčně 250 eur (cca 6125 korun). Mimochodem, tuto výhodu na své děti žijící normálně v Česku čerpá řada v Německu oficiálně zaměstnaných českých pendlerů platících tamní řádné daně a odvody. Byla také zvýšena hranice pro osvobození z placení solidární daně pro nejlépe vydělávající. Například bezdětný single s hrubým měsíčním příjmem 4000 eur bude mít ročně k dispozici o 225 eur více než v roce 2023. Rodině se dvěma dětmi, v níž oba rodiče vydělávají 4000 eur, se daňová zátěž sníží o 620 eur. Pokud je příjem německého občana ještě podstatně vyšší, částka úlevy se může zvýšit až na 1600 eur ročně. Minimální hodinová mzda je v Německu 12 eur (asi 294 Kč), kupní síla Němců je 2,5násobně vyšší než Čechů. Přesto si Němci na drahotu zejména energie stěžují jako na neúnosnou.

Stále větší neoblíbenost politiky vlády v klíčovém tématu Energiewende, kdy tento pojem už nechce ani slyšet 80 % německých občanů, dokumentoval poslední volební průzkum, který 29. prosince 2023 zveřejnil deník Handelsblatt. Klíčová strana vládní koalice, Scholzovi sociální demokraté SPD, by obdrželi ve volbách jen 15 % hlasů, kdežto před dvěma lety skutečně dostali v parlamentních volbách 25,7 % hlasů. Kdyby se tedy koncem loňského prosince konaly volby do Spolkového sněmu, vyhrál by blok opozičních pravicově konzervativních stran CDU/CSU se ziskem 32 procenta. Tedy tolik, co by dostaly nyní kromě SPD dohromady ještě její koaliční vládní partneři Zelení (12 %) a liberální FDP strachující se u hranice 5 % limitujících pro vstup do parlamentu. Jako stále posilující politická síla se ukazuje Alternativa pro Německo (AfD), kterou by si u moci přálo už 23 % všech Němců. Německým voličům nevadí nálepka AfD jako krajně pravicové strany, zato se jim líbí její drtivá kritika dosavadní německé imigrační a zelené politiky. Pokud jde o osobní (ne)oblíbenost, kancléř Scholz byl po své pěkné nástupní řeči v roli kancléře před dvěma lety považován za nejoblíbenějšího politika, nyní je na 17. místě z 20 hodnocených politiků.

Pokud by někdo ze čtenářů tohoto článku viděl určité paralely ve vývoji německého hospodářství i politiky s tím, co se nyní děje v Česku, nepochybně se nemýlí. Ostatně Česká republika je v energetice i ekonomice považována v podstatě za 17. spolkovou zemi Německa. Přes tři pětiny všech českých exportérů dodávají na německý trh a více než šestina je na německém trhu 100% závislá. Export se přitom z 80 % podílí na tvorbě HDP Česka. Důležitá je současně také vysoká vlastnická provázanost českých a německých podniků. Téměř tři čtvrtiny českého vývozu realizují podniky pod majetkovou kontrolou zahraničního kapitálu. Z pohledu konečného vlastnictví českých firem je Německo s velkým odstupem nejvýznamnějším přímým investorem v ČR. Na hospodářském i politickém vývoji našeho západního souseda bude tedy záviset to, co se letos i v dalších letech stane také v české ekonomice, daleko více, než o čem by mohly a chtěly rozhodovat kabinet premiéra Petra Fialy či vedení České národní banky.