Je to na nás, na našich zákonech a předpisech

Nesamozřejmost mnoha věcí si uvědomíme až ve chvíli, kdy o ně přicházíme. Nebo když se alespoň taková hrozba objeví na obzoru. Nebo když v cizině zjistíme, že to či ono může být zcela jinak. Týká se to i lesů, jejich stavu v Česku a našeho (myšleno státu, společnosti, zákonů i hospodářů) vztahu k nim.

Během generací jsme si zvykli na jistá specifika. Už trvají tak dlouho, že se „zažrala“ do naší společenské paměti i DNA a považujeme je za neměnná a jednou provždy daná. K nim patří mimo jiné i tato. Lesů je u nás – v evropském, zvláště středoevropském srovnání – stále poměrně dost. Prakticky všude se do lesů smí volně chodit (výjimkou jsou zvláštní zóny v chráněných územích či obory). V lesích, a to i v soukromých, se smí sbírat skoro všechny pochutiny (až na chráněné druhy) s minimální regulací. V lesích se může (opět s výjimkou jasně vymezených areálů, například nevyčištěných dopadových ploch v bývalých vojenských prostorech) bez potíží bivakovat a noclehovat, tedy přespat ve stanu či „pod širákem“, pokud nerozděláte oheň a nenecháte po sobě odpad.

To vše platí za banálně známá fakta. Pokud se v jejich rámci něco vyhrotí, třeba pokud se dostal na stůl ombudsmanky případ, kdy policie termokamerou přistihla dvojici přespávající v lese v CHKO Brdy a chce ji pokutovat, je z toho mediální mumraj. Ale teď pozor. Nejsou to samozřejmé automatismy, což vám dojde ve chvíli, kdy se chcete stejně chovat v lese v cizině a narazíte na překážky: na nepřístupné soukromé lesy, na přísnou regulaci sběru hub i lesních plodů, nemluvě o bezproblémovém přespání „pod širákem“. Teprve pak si českých poměrů začnete vážit.

Jenže zde se dostáváme k druhé straně mince. Zmíněné „české poměry“ nejsou zárukou jejich setrvalosti. Ví to každý, kdo do lesů chodí či alespoň v médiích narazil na zprávy o kůrovcové kalamitě a hlavně na snímky z jejího šíření. Tady se klube otázka: Je to nepříznivá shoda okolností, boží dopuštění, něco, co líčil už v 19. století Karel Klostermann v románech ze Šumavy, nebo je to budíček vyzývající k prozření? Myšleno k prozření z představy, že lesy, jak je známe, tu vždy byly, jsou a budou.

Opřeme-li se o hrubá čísla, nevypadá to zle. Lesnatost Česka činí 34 procent, což je jen o něco méně než v hornatém Rakousku či Slovensku, ale více než v Německu, Švýcarsku či Polsku. Jenže za hrubými čísly jsou jemnější nuance vypovídající i o druhové struktuře lesa, tedy o jeho schopnosti produkovat dřevní hmotu, ale i odolat vichřicím, suchu a kalamitám typu kůrovce. A stále přežívající smrkové monokultury vyzývají k otázce: Je to dědictví komunismu? Je to dědictví saské lesnické školy ještě z dob monarchie? Nebo i příspěvek třiceti let svobody, která ovšem nevedla k tomu, aby se s lesy nakládalo jinak než primárně ekonomicky?

Jednoznačná odpověď není. Kdo řekne, že je to dědictví totalit, pomíjí fakt, že smrkové monokultury komunisté zdědili. Kdo řekne, že za to může ruka trhu, pomíjí fakt, že zákony už třicet let vytváří demokraticky zvolený parlament. A že Slovinsko zakázalo holoseče už v 70. letech, ještě za komunistické Jugoslávie. Ne, způsob nakládání s lesy je opravdu jen na nás, jakkoli klišovitě to zní.

LN, 4.11.2019