Přišel jsem na svět v době, kdy se ještě papírové peníze považovaly za poukázky obíhající místo skutečných peněz. V průběhu 2. světové války byly národní měny natolik znehodnocené, že jejich krytí zlatem bylo opuštěno a nastala potřeba přijmout jiný mezinárodní peněžní systém. 

Tím se stal v červenci 1944 brettonwoodský standard ekvivalence dolaru a zlata, jehož podstata spočívala v tom, že tehdejší dolar byl fixován jako 1/35 unce zlata, a na něj byly navázány ostatní měny. „Finta“ spočívala v tom, že směňovat dolary za zlato směly pouze vlády, nikoliv občané. Dohoda vstoupila v platnost v roce 1945 a americký dolar tím získal status oficiální celosvětové rezervní měny. Na našich bankovkách bylo napsáno „Bankovky sú kryté zlatom a ostatními aktívami Štátnej banky československej“ a formálně byl stanoven i zlatý obsah koruny. Rozhodnutím Richarda Nixona zanikl brettonwoodský systém v roce 1971, fixace na zlato od té doby neexistuje, státy si mohou vytisknout peněz, kolik chtějí (proto jsou devizové kurzy pohyblivé), a dolar se jako zúčtovací jednotka v mezinárodním peněžním styku udržel setrvačností.

Pozměnění mince, nebo její padělání, je zločin stejně starý jako mince z drahého kovu, a padělatelé byli trestáni přísněji než vrazi. Přemysl Otakar II. stanovil za penězokazectví trest smrti a zabavení majetku. Za Vladislava II. Jagelonského byla roku 1500 vydána Zemská zřízení království českého (autor Albrecht Rendl z Oušavy), ve kterých byl padělatelům peněz stanoven trest smrti upálením zaživa. V Drážďanech mohla být padělateli useknuta ruka a pro výstrahu přibita na vrata mincovny, v Německu, Holandsku a ve Francii byli penězokazi uvařeni zaživa ve vařící vodě nebo oleji.

Exkurs do minulosti je důležitý pro srovnání, že „když dva dělají (skoro) totéž, není to totéž“. Pokud se fyzická osoba dopustí penězokazectví, je to odporný zločin, ale pokud jsou bankami uvolňovány do oběhu ničím nekryté peníze, je to oživování ekonomiky.

V letošním roce u nás došlo k zajímavému paradoxu. Při astronomickém státním dluhu stát slibuje rozdávání peněz, jako by byl v zoufalém rozpočtovém přebytku a nevěděl si s penězi rady. Rozdávání, při kterém se můžeme cítit jako Alenka a Janička (Schillerová a Maláčová) v říši divů, má jednoduchou příčinu. Ekonomice se dlouhodobě nedaří, proto banky snížily úrokové sazby skoro na nulu (abychom si lehce půjčovali a těžce spláceli), a v letech 2013-2017 „vytiskla“ Česká národní banka 2 090 mld. Kč. Ty měly „oživit“ ekonomiku, ale podnikatelé se k investiční a růstové vlně neodhodlali, nepomohly ani obskurní dotační tituly a peníze ležely v bankách. Natištěné peníze nejenže nic neoživují, ale ještě čerpají náklady na jejich skladování. V trezorech se musí větrat a peníze vidlemi přehazovat. Za takových okolností snadno vznikají myšlenky na jejich uvolnění do oběhu – třeba zvýšením platů ve státní správě, zvýšením důchodů, přidáním matkám živitelkám atd. Dosadit můžete cokoliv. Důchodci dají peníze vnoučatům a ta je snadno utratí, úředníci odvedou z přidané částky daň ze mzdy, a co kdyby si ještě někdo koupil státní dluhopisy?

Občas sice zazní otázka „Kdo může za inflaci?“ – ale to je typická řečnická otázka, což je otázka, která odpověď nevyžaduje a na niž se odpověď ani neočekává. Sémanticky tedy nejde o skutečnou otázku, ale o zvolání používané profesionálními řečníky.