Výhra pro tuzemské zemědělce, prohra pro konkurenceschopnost evropského zemědělství - zhruba tak by se dal v několika slovech charakterizovat výsledek jednání Rady ministrů zemědělství o reformě zemědělské politiky EU. Přestože totiž padají slova jako „největší reforma evropského zemědělství za posledních pět let“, fakticky k žádné reformě minimálně do roku 2013 v zemědělství v unii nedochází.

Má to svou logiku - kompromisní materiál jako podklad pro noční jednání ministrů předkládala Francie, která je fakticky největší brzdou jakýchkoli zemědělských reforem v Evropě. Francii přitom jako předsednické zemi velmi záleželo na tom, aby dospěla takzvaná zdravotní prohlídka zemědělské politiky EU k nějakému výsledku. Proto tolik silných slov o reformě.

Prostor pro naše předsednictví Je docela smutné, že se informace o přijatých změnách, alespoň na tuzemské scéně, zúžily v zásadě pouze na výši takzvaných škrtů dotací na podporu produkce, byť právě tento bod byl z pohledu našich zemědělců klíčový. Pravda je, že při obhajobě jejich zájmů je výsledek jednání pro ČR historickým úspěchem.

Původní výše „škrtů“ pro největší zemědělské podniky v rámci takzvané degresivity měla být 45 procent z produkčních dotací. Ještě před závěrečným jednáním to mělo být 17 procent (osm pro všechny farmy s ročními příjmy nad 5000 eur + devět navíc pro ty největší). Nakonec to bude 14 procent (10 + 4). V takový výsledek nedoufal ještě před rokem ani největší optimista a fakticky jde o největší úspěch tuzemské agrární diplomacie od doby vstupu ČR do EU. Zároveň je to možné brát jako důkaz, že při dobré argumentaci a potřebné aktivitě hledat na evropské scéně pro obhajobu zájmů ČR spojence může i malá země dosáhnout mnohého. Mimochodem -slovo škrty není v uvozovkách náhodou - ve skutečnosti se tyto peníze mohou zemědělcům vrátit, pokud je nepoužijí na podporu produkce, ale na jiné účely. Jde tedy vlastně pouze o přelití části finančních prostředků z jedné do druhé kapsy a o to, že je bude složitější získat, neboť nepůjde o plošnou nárokovou dotaci.

Důležitější je ale to, o čem se příliš nemluví, totiž deklarace ministrů o společné vůli odstranit alespoň od roku 2013 přetrvávající dvojkolejnost současné evropské agrární politiky. Tady je velký prostor pro naše předsednictví, přičemž našimi spojenci by měly být alespoň teoreticky všechny nové členské země. Nepůjde totiž o nic menšího než například o totální opuštění současných „referenčních kritérií“, na jejichž základě dostávají zemědělci v některých zemích více a někteří méně peněz. Typickým deformačním kritériem je třeba historický (referenční) hektarový výnos, který má v ČR v porovnání s jinými zeměmi poloviční hodnotu.

Často se v této souvislosti zmiňují špatně vyjednané podmínky vstupu ČR do EU, jež zmiňovaná referenční kritéria obsahují. Korektně je ale třeba říct, že tehdejší vyjednavači za vlády ČSSD neměli moc velký prostor něco výrazně výhodnějšího pro české zemědělství vyjednat. Například zmiňovaný hektarový výnos přes čtyři tuny z hektaru byl skutečně v době vstupu ČR do EU na této úrovni. Stejně jako tuzemská spotřeba a výroba mléka, která tehdy činila něco přes 2,5 miliardy litrů.

Zemědělci přitom požadovali kvótu 3,1 miliardy, kompromis skončil na kvótě 2,7 miliardy. Což byl v zásadě slušný výsledek, protože nebylo možné se argumentačně opřít o potřebný spotřební potenciál tuzemského trhu a unie samozřejmě nechtěla zvyšovat tehdejší nadvýrobu. Pokud se tedy ČR při závěrečném hlasování zdržela podpory dojednaného kompromisu, bylo to zejména proto, že nesouhlasí s principem stanovovat výši dotací buď podle nereálné skutečnosti opírající se o již historická data nebo třeba na základě velikosti farem.

Problém? Plošnost a necílenost Vůbec nejdůležitější ale je - a to je největší negativum dojednaného kompromisu - že přijaté závěry demonstrují generální nevůli členských zemí měnit dosavadní zvyklosti v systému vyplácení zemědělských podpor.

Nedávný seminář OECD v Praze přitom jednoznačně konstatoval, že největším problémem EU je plošnost, necílenost dotací. To v praxi znamená především nižší efektivitu ve využití finančních prostředků, a tedy snižování potenciálu a konkurenceschopnosti evropského zemědělství, které již tak v efektivitě kulhá za mimoevropskou produkcí. Kromě toho jsou plošně vyplácené dotace na podporu produkce v EU stále méně společensky obhajitelné.

Zemědělci se tak dostávají do pozice, kdy ztrácejí podporu veřejnosti, a dotační politika ještě navíc udržuje při životě ty, kteří by bez peněz daňových poplatníků na trhu neobstáli. To vše mohla zdravotní prohlídka alespoň částečně změnit. Nestalo se tak a unie tím propásla další reformní šanci, což se ale v důsledku obrátí proti samotným zemědělcům.

LN, 22.11.2007

Autor je agrární analytik