Před padesáti lety žil svět v představě, že atom dokáže vyřešit světový energetický problém. Americký prezident Eisenhower mluvil v té době před Spojenými národy o atomech pro mír, zjevně i v reakci na hrůzu z atomového bombardování Hirošimy a Nagasaki. Bude dostatek levné energie, podporovala tento program média.

Nyní, o půl století později, nás čeká nová epocha hojnosti. Noví guru světové energetiky hlásají, že v zápase se současnými klimatickými změnami nás spasí obnovitelné zdroje. Nepotřebují palivo, neboť je pohání přímo či nepřímo naše hvězda, jejíž energie vystačí na miliardy let. Vítr, voda, fotovoltaika, podzemní teplo – tím vším lze nahradit současnou energetickou strukturu, tvrdí.

Za největšího nepřítele považují zjevně jadernou energetiku. A když dojdou věcné argumenty, vlamují se – s náležitým mediálním halasem – do otevřených dveří. Činí tak i šéf úctyhodného Ekologického programu OSN (UNEP), šestačtyřicetiletý Němec Achim Steiner.

„Na problematické zásadní otázky jaderné energetiky nemáme dosud uspokojivé odpovědi,“ říká shodně s masami svých zastánců. „Jsou jaderné elektrárny hospodárné a efektivní?“ klade například v renomovaném deníku Handelsblatt otázku, kterou již praxe už mnohokrát zodpověděla jednoznačně kladně. Kupříkladu Jaderná elektrárna Dukovany se zaplatila za dvacet let provozu už dvakrát a z tržeb za prodaný proud – mimochodem zřejmě nejlevnější v Evropě – shromažďuje ve fondech na konečné uložení použitého paliva a likvidaci zařízení po ukončení jejího provozu dostatek prostředků. Totéž platí i o Temelíně.

Aniž by se však Steiner pídil po odpovědi nebo předložil argumenty, že tomu tak není, pokračuje v útoku otevřenou branou. Konečné uložení tisíců tun radioaktivního materiálu není stále ještě vyjasněno, tvrdí a jeho slogan opakují politici i aktivisté.

Že tisíce tun skutečně vysoce radioaktivního odpadu, tedy pár desítek tisíc kubíků – porovnejme si to třeba s miliardami krychlových metrů zeminy odkrytých při těžbě miliard tun hnědého uhlí! – dovedou dnešní technika a technologie uložit bezpečně na statisíce let, asi v UNEP netuší. Zřejmě nevědí, že Američané budují v nevadském kopci Yucca Mountain konečné úložiště. Asi se k nim nedonesly zprávy o urputném boji o to, kde vznikne finské; v souboji dvou kandidátů úspěch nakonec slavila – ano, slavila! – obec Eurajoki nedaleko jaderné elektrárny Olkiluoto, kde se dnes staví už třetí reaktorový blok.

V obavách, že by s takovými argumenty mohl neuspět, nasazuje proto těžký kalibr boje s terorismem a snahu o nešíření jaderných zbraní. Na to lidé po jedenáctém září slyší, a nevadí, že opět míří vedle – jaderné elektrárny na celém světě patří k nejlépe chráněným objektům a nakládání s čerstvým i vyhořelým palivem podléhá snad ještě přísnějším pravidlům než ostraha strategických vojenských objektů.

A kdyby náhodou nestačily ani tyto „argumenty“, použije jeden naprosto neprůstřelný: Klimatické problémy bychom při použití jaderné energetiky vyřešili se 4000 reaktory, což je desetkrát více než současný stav. Co na tom, že zastánci reaktorů mluví o vyváženém energetickém mixu a že představy z padesátých let o „atomové éře“ žádný z nich nepropaguje?

A z toho, oč nikdo neusiluje, pak dělá dalekosáhlý závěr: atom je jako energetický zdroj neperspektivní. Budoucnost tedy patří, jak po něm a vedle něj rádi opakují aktivisté, tzv. obnovitelným zdrojům, které představují jedinou správnou, po padesáti letech samozřejmě úplně jinou, cestu.

Není to úžasné?

Autor je členem výboru České nukleární společnosti