9.12.2022 | Svátek má Vratislav


ENERGETICKÁ KRIZE: Vina je na Evropské unii

3.10.2022

Cena plynu je pro průmysl už zcela devastující. Vůbec není jasné, čím nahradíme uhelné elektrárny, které chce ČEZ odstavit a není ani jasné, odkud bude možné dovážet elektřinu. Rozhovor s Milanem Smutným z think-tanku Realistická energetika a ekologie probírá celou řadu aktuálních témat.

Realismus je to, co chybí unijnímu přístupu k energetice, ale i ekologii a „klimatismu“. Proto EU ženě členské státy hlouběji a hlouběji do neřešitelné situace závislosti na elektřině, která bude nedostatková a nikdo neví, jak drahá. Milan Smutný uvádí konkrétní příklady z Německa i Česka, které tento závěr jednoznačně potvrzují.

Váš think-tank od samého začátku varuje před unáhlenou dekarbonizací. Je současné energetické šílenství jejím důsledkem, nebo za něj může ruská agrese na Ukrajinu?

Za naši současnou energetickou bídu skutečně může válka, ale ne primárně ta ruská, ale naše „domácí“, kterou vedení Evropské unie za podvolené účasti národních vlád před mnoha lety vyhlásilo stabilním energetickým zdrojům, a to v první řadě uhlí, ropným produktům a někde i bezemisní jaderné energetice. Ruský vůdce Vladimír Putin 20 let trpělivě budovat silnou závislost Západu na ruských energetických komoditách a umně zelenou tranzici podporoval. Když si zanalyzoval, že jsme politikou Green Deal for Europe strčili celou hlavu do oprátky ruské závislosti, zahájil válku proti Ukrajině, a když si Západ v této situaci k překvapení Kremlu dovolil vyhlásit jednotně velké balík sankcí, Putin kolem hrdla zemí EU smyčku utáhl omezením a pak dokonce zastavením dodávek zemního plynu. Dnes unijní podniky a domácnosti řeší nejen otázku svého ekonomického přežití kvůli rekordně drahé ceně energie, ale vůbec to, zda této energie budeme mít aspoň tolik, abychom v důsledku chladu i nedostatku klíčových surovin a možná i potravin vůbec dokázali přežít nadcházející zimní období.

Prvotní paniku v prostoru EU zvolna střídá optimismus s tím, jak se množí zprávy o naplněnosti zásobníků plynu, o prodeji přebytků LNG z Číny i spuštěném terminálu na LNG v Nizozemsku a chystaném spuštění dalšího v Německu. Je tento optimismus na místě?

Jak známo, řada zemí přeprodává ruské energetické suroviny a nesmírně na tom a na nás Evropanech vydělává. To, že vláda za každou cenu – nákupní kalkulace přitom neznáme – naplnila zásobníky na 85 procent je jistě dobré. Stejně jako to, že jsme si koupili třetinu kapacity terminálu na LNG v Nizozemsku. Slyšeli jsme také ujišťování od ministerstva průmyslu, že stát si zajistil na tento plyn uložený v Česku, ale převážně v německých soukromých zásobnících, přednostní právo. Mimochodem, pro nás nepochopitelně odmítl stát koupit plynové zásobníky od RWE koupit.

To zakládá na opatrný optimismus, který ale prověří až nadcházející zima. Je také dobře, že energetická kapacita produkce z uhlí, omezená dosud na 1500 hodin ročně, může nyní produkovat energii 4500 hodin, stejně jako to, že velké teplárny smí za nemalé investice využít k výrobě také uhlí či topný olej. Také další roky bude zimní období velmi složité, to je jisté. Vždyť cena plynu je již zcela destruktivní zejména pro průmysl v čele s kolabující výrobou čpavku, tím ovšem také průmyslových hnojiv, adblue, oxidu uhličitého pro potravináře a tak dále.

Evropská komise tvrdí, že receptem na současnou krizi jsou úspory, přechod na tepelná čerpadla a více OZE. Souhlasíte?

Výzvy k úsporám jsou hraběcí rady. Cožpak někdo nebude zcela nuceně šetřit, když mu například i zastropovaná cena elektřiny vzroste od jara loňského roku o 150 procent, tedy z asi čtyř korun za kilowatthodinu na 10 korun konečné ceny za kilowatthodinu? A u plynu ještě více. Ta tepelná čerpadla jsou jistě velmi efektivní nástroj, ovšem příslušné obydlí či prostory musí mít charakter nejméně nízkoenergetické stavby včetně kvalitně izolovaných oken a dveří, využívat podlahové vytápění a širokoplošné radiátory. Přitom 70 procent českých obydlí není zatepleno, takže tam by tepelná čerpadla, která elektřinu mění efektivně na teplo, topila Pánu Bohu do oken. Proto by místo do fotovoltaiky, jež je výhodná i bez dotací, měla finanční podpora demokraticky a za co nejmenší finanční spoluúčasti směřovat právě masivně do zateplení.

Pokud jde o OZE, v našich podmínkách zejména o fotovoltaické zdroje, tak ty naše energetické problémy nevyřeší, spíše je zvýší.

Proč?

Naše jmenovitá kapacita velkých FVE je sice velká jako kapacita Temelína, ale kryje od začátku října do konce března potřeby elektrické energie od jednoho procenta v prosinci a lednu, do tří procent v ostatních měsících od října do března. Každý se o tom může přesvědčit ve statistikách na stránkách Energetického regulačního úřadu (zde). Takže v energeticky nejnáročnějším období roku jsou podíly z FVE zanedbatelné. V letních měsících zase pomáhají snížit náklady těm bohatším, kteří si mohou dovolit náročné spolufinancování jejich instalace. Ale na každou kilowatthodinu jsou v regulovaných složkách rozpočítány dle celkové spotřeby v republice poplatky za distribuci, za správu sítě, přímý poplatek, ekologická daň a další. Ze všech, bohatými subjekty takto uspořených kilowatthodin se tyto regulované fixní náklady musí dopočítat do spotřeby u těch, kdo fyzicky, jako třeba činžovní domy a finančně nemají statisíce na kofinancování. Soláry pro bohatší část populace tak zvyšují ceny elektřiny pro většinovou chudší část populace podle hesla „individualizace výnosů a socializace nákladů“.

Propagace takzvané komunitní energetiky či úvahy, jak se stovka nájemníků bezproblémově podělí o elektřinu v létě ze solárů na střeše paneláku, jsou jen zastíráním faktů. Solární zdroje parazitují na stabilní energetice a do jejich „levné produkce“ se musí započítat náklady na stabilní zdroje, případně ještě enormnější náklady na ukládání energie do baterií či do vodíku, což je technologie naprosto vzdálená masovému nasazení. Když se OZE na energetickém mixu podílí více, než 10 procenty, což je i případ Česka, nastupuje nadprodukce, která tyto zdroje vzájemně kanibalizuje, protože musí v létě prodávat i za záporné ceny. Proto jsou v Německu OZE neustále dotovány, protože si vlastně na sebe nevydělají. Dost tristní pohled na tyto „báječné zdroje“, jež jak je vidět na příkladu Německa, se ekonomicky nevyplácejí. Už 22 let. Tohle přece nechceme a nemůžeme v ČR zopakovat!

Evropská komise nechce ustoupit ze svých „klimatických“ plánů na dekarbonizaci prostoru EU. Její plány zahrnují nejen konec energetického využívání uhlí, ale výhledově i plynu. A přestat používat by se měl ostatně i benzín a nafta. Vše má nahradit elektřina, které je Evropě již nyní spíš nedostatek…

Po této energetické krizi, která začala už v létě 2021, nikoli vpádem Ruska na Ukrajinu 24. února 2022, si mnozí racionální lidé představovali, že nastoupí nějaká katarze, sebereflexe, zhodnocení minulých omylů i zpytování svědomí za spáchané chyby. Nikoli, Evropská komise dokonce chce urychlit realizaci politiky Green Deal plnou aplikací legislativního balíčku Fit for 55. To je stejné, jako by lékař sice zjistil, že nasazený lék organismu nejen že nepomáhá, ale že mu dokonce škodí, ale myslí si, že když dávky tohoto léku zvýší několikanásobně, tak odpor nemoci zlomí.

Zase vidíme největší extrém v německé Energiewende, která se stala pro unijní zelenou tranzici vzorem. Němci za 22 let transformace své energetiky, tedy zavírání uhlí a jádra, postavili za stamiliardy eur jmenovitou kapacitu 140 gigawatt v OZE, v drtivé většině fotovoltaické a větrné elektrárny. Ty loni kryly 41 procent z celkové produkce Německa. Ovšem s obrovskými výkyvy v závislosti na povětrnostních podmínkách, protože solární zdroje i v Německu mají časovou využitelnost 12 procent z celkových 8760 hodin v roce. U větrných elektráren jde o 20 procent, u větrných parků na moři se pak dosáhlo i 43procentní účinnosti. Zbytek měly hrát hlavně paroplynové elektrárny na zemní plyn, většinově ruský. Ten není a asi už nebude. Takže nyní doslova dochází k resuscitaci uhelných zdrojů, Němci v nadcházející zimě budou pálit vše, co získají.

Takže začali chápat realitu?

Ne. Němci totiž zároveň narýsovali pro sebe i EU nové ambiciózní plány – což je i podle německých konzervativních expertů synonymum pro nesplnitelné a fantasmagorické – když chtějí do roku 2030, tedy za třetinu času dosavadní zelené tranzice, kapacitu OZE zvýšit na 370 gigawatt, z toho o 128 giga ve větrných zdrojích, což znamená postavit pět až sedm obřích větrníků každý pracovní den. A 100 gigawatt ve fotovoltaice. Pro lepší představu, když budete jeden gigawatt výkonu instalovat ve velkých panelech typu JA Solar s výkonem 455 wattpeaků, budete jich potřebovat 2,2 milionu. Každý z nich váží 25 kilo a má rozměry větší než dva krát jeden metr. A dovážet je budete ze Šanghaje.

Ovšem poslední tři jaderné elektrárny k 31. 12. 2022 vláda v Berlíně nemilosrdně zavře, protože přece i mírový atom je pro zelenou ideologii čiré zlo. A tak Němci chtějí i od Čechů solidaritu v podobě exportu české elektřiny do Německa, kde si Němci od roku 2021 odstavili šest posledních jaderných elektráren vyrábějících 13 procent německé spotřeby elektřiny. Jádro musí nahradit elektřina z deficitního plynu a uhlí. Jsme už v EU v takovém stavu, že je nutná solidarita i s idiocií? Přitom od německé vlády vedle většiny domácích občanů požadovala pokračování provozu jaderných zdrojů celá řada unijních zemí. Zelená ideologie má ale nejen v Německu přednost nejen před zájmy energetiky, ekonomiky a občanů, ale i před fyzikálními a přírodními zákony.

Vinou zelené transformace ČEZ, který chce vypnout své uhelné elektrárny do roku 2030, nám do té doby nejen kvůli ČEZ, ale také zavřením černouhelných a zastaralých zdrojů ze současné kapacity 9300 MWe v uhlí hrozí zmizet stabilní kapacita 6500 MW. Přitom současná čistá spotřeba 60 terawatthodin elektřiny ročně se má v roce 2030 zvýšit až na 90 tera… Mimo jiné i kvůli zavádění tepelných čerpadel a elektromibility.

Z čeho ji budeme krýt, když dva nové jaderné velké bloky po snad úspěšném tendru v Dukovanech v podstatě jen nahradí koncem 30. let dožívající současné tamní menší reaktory a skutečně nové dodatečné jaderné kapacity by vytvořily koncem 40. let až dva nové reaktory v Temelíně? Potřebu dovážet elektřinu už budeme mít v roce 2025, zatímco dnes ještě 10-12 procent produkce exportujeme. Odkud a za kolik budeme dovážet, když všechny sousední země kromě Slovenska budou rovněž chtít elektřinu importovat?

Zdá se, že Evropská komise, europarlament, ale i vlády suverénních členských států ignorují varování lidí z energetiky, kteří jim vysvětlují proč je Green Deal zcela nereálný. Výsledkem je například to, že v EU od Pařížské dohody bylo zmařeno 75 procent investic do uhelných projektů, za které nevznikla adekvátní náhrada. Oficiálním důvodem je „klima“. Vážně je dekarbonizace států v Evropě pro světové klima tak zásadní?

Naše současná energetická krize se logicky bez zásadní revize Green Deal bude prohlubovat. Protože její součástí jsou také normy společenské odpovědnosti ESG, jež ukládají bankám, pojišťovnám a postupně všem společnostem neinvestovat do „špinavých“ zdrojů z uhlí a ropy. Dokonce je zásadní odpor některých zemí EU, jako je Lucembursko a Rakousko a mocných neziskovek v čele s Green Peace k zařazení jádra do taxonomie podporovaných zdrojů v EU.

Řekněme si pravdu: země EU se na celosvětových emisích zlého sodovkového plynu CO₂, který má prý vyvolávat nepřijatelné zahřívání planety, podílejí z osmi procent. Z více než 30 procent je to Čína, která v této pětiletce postaví nové uhelné elektrárny s kapacitou 247 gigawatt. To je jedna velká elektrárna každý týden a větší kapacita, než má celá elektroenergetická soustava Německa. Prudký ekonomický rozmach Číny, Indie a dalších zemí rozvojového světa se bude nutně opírat o uhlovodíkové technologie. Po úporných snahách západního světa se podíl uhlovodíkových paliv za posledních 20 let ve světě snížil z 84 na 82 procent. I kdybychom zítra dosáhli v celé EU emisní neutrality, bude to mít na celkové emise na planetě marginální vliv.

Prý má jít ale EU podle propagandistů Green Deal příkladem, i kdybychom ničeho nedosáhli. Je energetická, ekonomická a společenská sebevražda EU a vyspělého Západu posedlého ekoalarmismem tím pravým příkladem? Dá se pochopit, že taková Čína Rusko se na to těší a horlivě nám tleskají. Ostatně do EU se dováží řada produktů, jejich produkci emisní limity v zemích Unie znemožnily. Že se vyrábějí s daleko větší zátěží planety třeba v Číně, je zeleným ideologům lhostejné. Jaké pokrytectví!

K dispozici je čím dál víc informací o tom, jak Rusko – nemalými částkami – podporovalo, či možná nadále podporuje zelené organizace v Německu. Gerhard Schröder, bývalý německý kancléř, je s ruskými těžaři dodnes jedna ruka. Může tohle mít souvislost s německou fixací na zemní plyn?

Rusko si kromě ex-kancléře Schrödera kupovalo na Západe leckoho. Jak to Kreml praktikoval, jsem popsal v jednom ze svých blogů (zde). Celá desetiletí byla ruština jedním z hlavních jazyků bruselských lobbistů, kteří se netajili svým přátelstvím s organizacemi zelených a odpůrci jádra. S tím současně šikovně podněcovalo Rusko poptávku po „levném“ ruském plynu, což je nejmarktnější opět na příkladu Německa, což jsem vylíčil v analýze pro Svět hospodářství (zde). Ano, během posledních 20let vzrostl dovoz zemního plynu do Německa třikrát na 160 miliard krychlových metrů, z čehož nepřekvapivě připadalo 60 procent na ruskou surovinu. Ovšem Česko se mezitím stalo trestuhodně závislým na ruském plynu z 98 procent.

Ano, Rusko velmi umně zejména měkkými metodami, „sponzoringem“ a skvěle placenými funkcemi pro bývalé politiky podporovalo zelenou západní ideologii a s ní svůj zájem, jímž bylo vyvolání závislosti zemí EU na energetických surovinách z Ruska. Putin tím získával klíčové finance pro svou zaostalou zemi, jejíž vedení nebylo dosud s to zhodnotit asi největší zásobu surovin na světě nějakou ruskou přidanou hodnotou. Ale hlavně dostal do rukou vyděračský potenciál, který nyní brutálně použil.

Celá německá Ostpolitik, kterou ekonomicky a politicky nejsilnější země EU silně ovlivňovala politiku vedení EU i jiných zemí, po ruské agresi ztroskotala. S ní ztroskotala i trestuhodná neschopnost politiků EU i národních vlád zajistit energetickou a tedy i ekonomickou bezpečnost demokratických zemí, která se nikdy nemohla a neměla spoléhat a záviset na spolupráci s diktátorskou zemí. Varovných signálů bylo za posledních 15 let dostatek. Levný ruský plyn nejenže došel, ale s ním nastoupila morální kocovina řady západních vůdců, kteří ovšem stále nejsou s to přiznat své chyby v podpoře ideologie zelené tranzice a připravují občanům EU další těžké roky. To může ohrozit podstatu demokratického uspořádání i soudružnost zemí EU.

Návod na řešení dal přitom už před 45 lety ve své slavné „jaderné eseji“ geniální sovětský atomový fyzik, později pronásledovaný disident a nositel Nobelovy ceny míru Andrej Sacharov. Kvintesence jeho sdělení je: Nebude-li Západ budovat jadernou energetiku, nemůže být skutečně svobodný, protože bude záviset na dovozu energetických surovin ze Sovětského svazu. Celou esej si můžete přečíst na stránkách našeho think-tanku (zde).