Zrušit podporu takzvané zelené energetice pro všechny zdroje uvedené do provozu po roce 2014 navrhuje Energetický regulační úřad. Jeho šéfová Alena Vitásková se pouští na docela tenký led. Za roky uplatňování od počátku nesmyslných dotací se z tohoto odvětví stal neskutečně výnosný byznys, kde zisky plynou do kapes více či méně utajených investorů. Platí to lidé v účtech za energie, ale i v cenách zboží, protože i firmy musí zvýšené náklady zakalkulovat do svých cen. A veřejnost už toho má celkem plné zuby.

Bez zastavení dotací hrozí, že do roku 2040 bude tahle legrace stát téměř 1 500 miliard korun, což je asi o čtvrtinu více, než činí roční rozpočet České republiky. Každý občan včetně kojenců zaplatí ročně navíc něco přes šest tisíc korun. Pokud projde názor Vitáskové, bude to činit jen a pouze tři tisíce sedm set ročně. Kdo se o tuto věc zajímá, zná tyhle cifry už dlouho. Přesto se kvůli tomu žádné statisícové demonstrace na Václaváku nesvolávají.

Obnovitelný ráj?

Naopak opět vzplane diskuse na téma, jak obnovitelné zdroje potřebujeme k záchraně planety a jak je třeba je podporovat. Jen to, co se dělalo, byla trochu chybička a teď už to bude dobře a vybudujeme díky průmyslu obnovitelných zdrojů ráj na zemi a technologicky vyspělou společnost a vzniknou tisíce nových pracovních míst.

Zkušenost se solární energetikou je přitom opačná. Za peníze, které stálo vybudování a podpora solární energetiky v Česku, jsme zaplatili zcela mimořádnou cenu. Podle propočtu kolegy Miroslava Zámečníka, jemuž rozhodně nelze vyčítat nepřejícnost vůči zeleným iniciativám, vyšlo jedno nově vytvořené pracovní místo na 75 milionů korun. Slovy sedmdesát pět milionů.

Tedy částku, za niž tři lidé při standardní výnosnosti investice budou žít celý život na nadstandardně vysoké úrovni, a to jenom z úrokového výnosu.

Řeči o technologickém pokroku a nových pracovních místech jsou evidentně bláboly. Produkci většiny technologií pro obnovitelné zdroje postupně přebírají levní asijští výrobci, protože o žádné převratné technologie nejde. K překvapení Greenpeace na rozdíl od technologií pro jadernou energetiku.

Na kontinentu, jehož daňoví poplatníci cpou do zelených nesmyslů miliardy z vlastních kapes, se pak stavějí čínské solární parky. O tom, že zisky naloupené na podporách odplouvají do daňových rájů v Karibiku, netřeba mluvit.

Ze zelené energetiky se stal mohutný a vlivný byznys přisátý na státní kasu s nebývalým vlivem. Přesně tak, jak upozorňuje už léta mnoho odborníků.

Dnes se v Česku nejvíce hraje o biomasu a takzvané biometanové stanice, z čehož mají těžit zemědělci. Zemědělský sektor je v Česku již dlouho pod dominantním vlivem Agrofertu miliardáře a bojovníka s korupcí Andreje Babiše. Ovládá klíčové podniky poskytující zemědělské vstupy, jako jsou hnojiva, ochranné postřiky a další produkty. Je zdaleka největším skladovatelem obilí, odběratelem řepky na výrobu "zeleného biopaliva", ovládá většinu masného průmyslu, významnou část mlékárenského průmyslu a velké pekárny.

Je také velkým farmářem a jeho vliv je takový, že ostatní farmáři, ale i potravináři dnes prostě musí mít "pochopení" pro jeho potřeby. Úřad pro hospodářskou soutěž schvaluje posilování jeho impéria jako na drátku. Klade si sice své podmínky, které mají ochránit regulérní konkurenci na trhu, ale ty jsou tajné a vlastně nikdo není schopen zkontrolovat, zda nám tady ten trh ještě funguje. Většina jeho nezávislých účastníků má však dávno jasno. Je tedy celkem zřejmé, kde by skončily dotace na nové bioplynové stanice.

Moc odlišná situace není ani v jiných zelených oborech. A může se skutečně splnit požadavek ERÚ a dotace skončí? Těžko říct.

Zelená je tráva. Ivánku, kamaráde, přece ten byznys nezrušíme.

MfD, 27.4.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO