Jestli existuje nějaké téma, které je obzvláště oblíbené napříč celým politickým spektrem, tak se bez nejmenších pochyb jedná o takzvaný boj proti nezaměstnanosti. Tu by politici nejraději zcela vymetli ze svých panství nebo ji popravili na gilotině.

Téměř všechny politické strany se předhánějí ve velkolepých prohlášeních a slibech, že pokud jim voliči (znovu) dají svou důvěru, budou usilovně bojovat za záchranu stávajících pracovních míst a k tomu vytvářet i místa nová. Pokusme se trochu důkladněji podívat pod pozlátko těchto slibů a zjistit, co to může v praxi znamenat, pokud se někdo bude skutečně snažit „zachraňovat“ již existující pracovní místa a vytvářet místa nová.

Zaprvé, přijměme tezi, že udržení stávajících pracovních míst je „dobrá věc“. Jak na to? Aby tohoto cíle vlády dosáhly, musely by bezpochyby určitým způsobem „konzervovat“ stávající situaci. V období ekonomického boomu je to relativně snadné (když to trochu zjednodušíme a nebereme v úvahu frikční nezaměstnanost), protože nezaměstnanost má tendenci klesat. Těžší úkol se objeví, když uvažujeme o zachování pracovních míst v době ekonomického poklesu. Firmy začínají pociťovat nedostatek zakázek a čím dál větší část jejich kapacit je nevyužitá. Prvním logickým krokem postižené firmy je (pokud připustíme, že hlavním motorem pokroku je zvyšování efektivity) zvažování snížení stavu zaměstnanců, které nemá firma jak vytížit a musela by je tedy platit za to, že nic nedělají. Jak ale víme, cílem státu je zachovat obsazenost těchto pracovních míst, proto vláda firmám nabídne, že jim poskytne prostředky na to, aby zaměstnanci nebyli propuštěni. Stát tak soukromým firmám dává peníze na platy nepotřebných zaměstnanců a navíc jim odpouští platby na sociálním a zdravotním pojištění, které pak hradí sám.

Zadruhé, přijměme tezi, že „vytvoření“ nových pracovních míst je také „dobrá věc“. Jak ale stát vytvoří nové pracovní místo? Mohli bychom najít několik způsobů, jak toho lze dosáhnout. Zmíním pouze obvyklé dva. Tou nejschůdnější cestou je vytvořit nové okénko ve státní správě. Je přijat úředník, který má - dejme tomu - za úkol sledovat, kolik aut projede denně po nějaké ulici. Následně vypracuje každý týden zprávu o hustotě provozu v dané ulici a tato zpráva bude součástí veřejné statistiky, z níž potom budou vyvozovány nejrůznější závěry. Vytvoření takového místa však něco stojí, o tom ale ještě později. Jak bude takový nový úředník užitečný? Pokud je pracovní místo vytvořeno takto účelově, pak asi moc ne – variací by se dalo najít nekonečno. Třeba by bylo možné zaměstnávat dalších x lidí, kteří by sledovali, kolik holubů sedá na střechu protějšího domu, na kterou mají výhled z okna své kanceláře, a opět by o tom vedli statistiku.

Dalším oblíbeným způsobem, jak vytvářet nová místa, je systém zvýhodňující určité typy podnikatelů. Stačí pro ně upravit podnikatelské prostředí tak, abychom je „nalákali“ do námi favorizované lokality, a pokud se to podaří, pak lze snadno spočítat, kolik nových míst bylo vytvořeno. Ale jen zdánlivě…

…protože každá mince má dvě strany a (skoro) žádný oběd není tak úplně zadarmo. V čem se ukrývá háček? Jak již bylo zmíněno o něco výše, každá aktivita státu v oblasti záchrany a tvorby pracovních míst něco stojí. Nový úředník vytvářející nové statistiky je placený z daní, tedy z peněz všech daňových poplatníků, kteří by je téměř jistě dokázali využít efektivněji. Motivování určitých podnikatelských skupin je poněkud rafinovanější formou a navíc se to všechno pak krásně zapisuje do tabulky nazvané „nově vytvořená pracovní místa“. Ale ani tenhle oběd není zadarmo. Umělou deformací podnikatelského prostředí a tím, že jsme někoho zvýhodnili, jsme na druhé straně museli logicky někoho znevýhodnit. To, že někde vznikla nová pracovní místa, jednoduše implikuje, že někde jinde jiná místa zanikla nebo ani neměla šanci vzniknout (a zřejmě by byla společnosti prospěšnější, protože by vycházela z přirozených, ničím a nikým nestimulovaných potřeb trhu). Tohle všechno již ale dávno popsal Frédéric Bastiat a po něm pak dále rozvedl Henry Hazzlit.

Nezaměstnanost je přirozenou součástí společnosti a procento nezaměstnaných je tím vyšší, čím vyšší jsou nejrůznější opatření na ochranu zaměstnanců, čím štědřejší je podpora nezaměstnaných a (ano, bohužel) i čím aktivnější je stát ve svém úsilí vytvářet nová a zachraňovat stará pracovní místa způsoby, které byly výše popsány. Boj proti nezaměstnanosti, který je veden s využitím těchto zbraní, tak nemůže přinést skutečný úspěch, nebo spíš přesněji řečeno může přinést „úspěch“ v podobě plné zaměstnanosti (nebo nulové nezaměstnanosti?), ale pouze za cenu, kterou nám dost dobře vyčíslil socialismus.

Centrum pro studium konkurence, Lliberální institut