EKONOMIKA: Šrotovné bylo fiasko
Vlastníci těchto aut, motivovaní federální vládou, přijali nabídku dotace pocházející z kapes nás ostatních, aby zemi zbavili starších vozidel s většími emisemi CO2 a vyměnili je za nové krásné vozy, jejichž výroba sice stála spoustu energie, ale které v průměru emitují méně CO2 a jezdí úsporněji. Od vlády dostali tři a půl tisíce dolarů na nákup auta, které má jízdu úspornější o aspoň 1,7 km na litr nebo 4500 dolarů, pokud jízda nového auta bude aspoň o 3,5 km na litr úspornější.
Podle agentury Bloomberg napomohla celková dotace 2,8 miliardy dolarů k nákupu 700 tisíc nových vozidel – především populárního Fordu Focus či Toyoty Corrola, ale i několika hummerů či Fordu 150 a 250. Tyto a další vozy si rychle našly cestu od prodejců do domácností šťastných spotřebitelů. Zájem byl dokonce takový, že vláda jej ani nestíhala vyřizovat. Program byl velmi populární.
Nová auta v průměru ujedou na litr 6,5 km, zatímco ta odevzdaná ujedou v průměru 10,6 km na litr. A podle automobilky Ford znamená tato nižší spotřeba celkově úsporu 5-10 milionu barelů ropy za 5 let (současná spotřeba v USA je 9 milionu barelů denně). Ropu, kterou takto Američané nespotřebují, si koupí jiní zájemci.
Podle prezidenta Obamy program předčil všechna očekávání. Ministr dopravy Ray LaHood, který měl program na starosti, řekl, že program byl „záchranným lanem pro celé automobilové odvětví, dal mu nový impuls a vrátil lidi do práce“. LaHood hned dodal, že kromě toho „jsme dokázali odstranit ze silnic stará auta s velkými emisemi a pomoci spotřebitelům k nákupu vozů s nižší spotřebou.“ Ekonom John Lott k tomu podotkl, že „jen vláda dokáže výdaj, který byl utracen třináctkrát rychleji, než bylo plánováno, označit za úspěch.“
Dlouhodobé náklady
Obamova Rada ekonomických poradců odhadla, že celá ekonomika poroste díky této vzpruze pro automobilový průmysl rychleji.
Program měl růst HDP za třetí čtvrtletí zvýšit o 0,3 až 0,4 procentního bodu a celkovou zaměstnanost zvýšit ke konci roku o 42 tisíc lidí. Srpnové prodeje aut skutečně raketově vzrostly, jenže v září spadly zas ke dnu. Šrotovné totiž jen ukradlo prodeje z budoucnosti. Ani o milimetr nepodpořilo celkové budoucí prodeje.
Při posuzování konečných nákladů existuje dokonce vážná pochybnost, jestli byl program úspěšný byť i v krátkém období. Tato pochybnost stojí minimálně na třech argumentech. Za prvé, program získal politickou podporu primárně díky proklamovaným environmentálním přínosům. Měly se snížit emise CO2 – jenže asi desetkrát dráž, než jak to můžou zařídit alternativní způsoby. Za druhé, nezapomínejme na Bastiatovu paralelu s rozbitým oknem. A za třetí, vzniká vážný hazard se společenskou normou šetrnosti. Sešrotování funkčního auta znamená ztrátu kapitálu.
Podívejme se na každý z těchto argumentů.
Ekonom Christopher Knittel z University of California v Berkeley napsal studii vypočítávající skryté náklady programu šrotovného (The Implied Cost of Carbon Dioxide Under the Cash for Clunkers Program). Knittel vzal v úvahu průměrnou zbylou životnost sešrotovaných aut, průměrnou úsporu spotřeby těchto vozů a emise CO2, které by vznikly, kdyby k sešrotování aut nedošlo. Tato auta by samozřejmě nakonec byla také přirozenou cestou vyřazena. Pak odhadl snížení emisí CO2 plynoucí z náhrady starých aut novými s nižšími emisemi. Knittel ve své studii zjistil, že každá takto ušetřená tuna CO2 stála daňové poplatníky 599 dolarů při středních hodnotách odhadu vstupních parametrů a 237 dolarů při nejpříznivějších hodnotách vstupních parametrů. Co nám to říká? Zákon o obchodování s emisemi uvalený na americký průmysl, ať už si o něm myslíme cokoliv, šetří každou tunu emisí CO2 za 28 dolarů. Ano, pomocí šrotovného sice šetříme emise CO2, ale pěkně draze.
Připomeňme si brilantní příklad Frédérica Bastiata s rozbitým oknem. Uličník rozbije hozeným kamenem okno a tím generuje sérii transakcí, které dávají vzniknout novým pracovním příležitostem. Tato myšlenka zní na první pohled tak přesvědčivě, že dodnes někteří lidé dokážou hovořit o tom, že je „aspoň něco pozitivního“ na povodních a větrných smrštích. Stačí si představit všechny ty zedníky a opraváře střech, kteří se musí vrhnout do práce.
Hlavní poselství Bastiatova textu ale je, že bylo přeci rozbito okno – které mělo hodnotu. Než kdokoliv začne mluvit o celkových přínosech šrotovného, měl by aspoň započíst hodnotu zničených aut, která představovala část bohatství lidí v tomto státě. Jak uvedl viceprezident firmy Goodwill Tony Liller: „Šrotují auta, kterým nic není. Mohli si je koupit lidi, kteří na dražší nemají.“
Konečně, po staletí si lidstvo vytvářelo společenské normy a ctnosti nutné k přežití. Jedna z nich má co dělat s uchováváním bohatství. Říká se „kdo šetří, má za tři“ nebo „ušetřená koruna, vydělaná koruna“, „dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí“. Zneužít politiku k tomu, aby lidé ničili věci, které mají ještě hodnotu – nebo vyrábět etanol z pšenice, kterou by bylo užitečnější jíst než spalovat, platit lidem za neobdělávání polí – to vše nám dává zápornou lekci plýtvání. Vláda kazí společenské normy, když lidi učí, že neefektivní věci se vyplatí. Když vezmeme v úvahu všechny tyto argumenty, šrotovné je spíš politováníhodný nápad, který by neměl sloužit jako příklad pro budoucnost.
Šrotovné je sice politováníhodná myšlenka, ale Obamova vláda již chystá ledničkovné. Na rozdíl od šrotovného nemá být podmínkou odevzdání staré ledničky k likvidaci, protože prý transakční náklady by byly příliš velké. Šrotovné jsme nezastavili. Pokusme se zastavit aspoň ledničkovné, než se nový socialismus rozšíří na další výrobky.
Bruce Yandle je profesorem ekonomie na Clemson University a George Mason University. Vyšlo v časopise Freeman prosinec 2009. (www.thefreemanonline.org). Z anglického originálu „Cash for Clunkers Was a Loser“ přeložil Petr Mach.
Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce
