Roste nerovnost ve společnosti

Až se jednou budeme dívat zpět na koronový rok 2020, budeme docházet k překvapivým závěrům. Najednou uvidíme souvislosti mezi věcmi, které teď, nazíráno z nitra krabice, nejsou tak docela přímočaře vidět.

Tak třeba je tu jeden neuvěřitelný paradox. Proč se vlády snaží zasahovat do ekonomiky? Protože většinou volají po nějaké podobě „sociální spravedlnosti a větší rovnosti“. Ponechme stranou, že oba výrazy – totiž spravedlnost a rovnost – jsou vůči sobě v protikladu. Rovnost není spravedlivá a spravedlnost se projevuje nerovností. Vezměme si z toho ovšem onu „rovnost“. Že nevidíte žádnou souvislost s koronáčem? Nu – vydržte chvilku.

Jestliže vlády víc zasahují do ekonomiky proto, aby zjednaly větší rovnost, dalo by se očekávat, že tedy výsledkem jejich snahy bude rovnost. Není tomu tak. Je tomu přesně naopak. Neboli tyto zásahy do ekonomiky dokonce paradoxně vedou k opačnému výsledku, než po jakém regulátoři toužili. Dá se to velmi snadno prokázat.

Různé průzkumy ukazují, jak se v čase mění struktura příjmů celé společnosti napříč různými zeměmi. Zatímco hodně lidí se domnívá, že sílí nižší třída, data v realitě říkají, že ta víceméně stagnuje. Její příjmy v roce 1970 tvořily 10 % příjmů v ekonomice a v roce 2015 to bylo 9 %.

Kdo chudne, je třída střední. Tedy právě ta, kterou by vlády chtěly mít nejsilnější. Její příjmy v roce 1970 tvořily 62 % všech příjmů v ekonomice, aby v roce 2015 klesly na 43 %. Naopak bohatne vyšší třída. Její příjmy vyskočily z 29 % celé ekonomiky v roce 1970 na 49 % v roce 2015.

A proč chudne střední třída? Je to dáno tím, že se kvůli sypání peněz do ekonomiky – neboli takzvanému kvantitativnímu uvolňování - dramaticky zvyšují ceny nemovitostí a nájmy. To rozevírá nůžky mezi těmi, kteří bydlí ve svém, a těmi, kteří bydlí v nájmu. Sociální nerovnost ve společnosti tím roste. Došlo to tak daleko, že to kritizují dokonce i pravicoví politici.

No – a jestli se nerovnost ve společnosti zvyšuje skrze sypání peněz do ekonomiky, ať už centrálními bankami, které je tisknou, nebo vládami, které si je půjčují, najednou začíná být souvislost s koronáčem víc než zřejmá. Čím vlády omlouvají, že se „musely“ letos tolik zadlužit? Čím centrální banky vysvětlují, že „musí“ zvýšit sypání peněz do oběhu? Bingo, koronáčem.

Jenomže růst napětí ve společnosti, kde se rozevírají nůžky mezi chudšími a bohatšími, není nijak žádoucí. Povede – a už vede – k rostoucím levicovým náladám a nesmyslným nápadům na další a další vše zhoršující regulace. Od vyvlastňování neobsazených bytů, přes regulaci ceny nájmů, boj proti Airb’n’b, až po rostoucí boj proti autům. Což bude nůžky opět víc rozevírat.

Rovnost či nerovnost ve společnosti měří tzv. Gini koeficient. Čím víc se blíží nule, tím je společnost víc rovnostářská. Teoretická a v praxi nedosažitelná hodnota jedna naopak znamená, že vše je vlastněno jen jediným jedincem a společnost rovnostářská není.

Data Eurostatu ukazují, že v ČR jsme podle Gini koeficientu za posledních devět let víc rovnostářští. Jen málo zemí má nižší index; pod námi bylo v roce 2018 z evropských zemí pouze Slovinsko. Naopak nejvyšší nerovnost byla v Bulharsku, a to opravdu hodně velká. To jsou ale z evropského pohledu svou velikostí okrajové země.

Jiným způsobem, jak se můžeme podívat na nerovnost ve společnosti, je změřit podíl majetku 10 % nejbohatších lidí na veškerém majetku společnosti. Podle dat OECD z roku 2017 v zemích OECD 10 % nejbohatších lidí vlastní 24,6 % ekonomiky. V ČR je tento ukazatel na 21,2 %. Na Slovensku je to jen 19,1 %, čímž se dostává pod slovinských 19,7 %. Slovensko je touto optikou nejvíc rovnostářkou vyspělou ekonomikou na světě. I na Slovensku je totiž obvyklé bydlet ve svém. To v Německu jsou na 23,2 %. Mimo EU je ale nerovnost výrazně vyšší. V USA vlastní nejbohatší lidé 28,5 % ekonomiky, v Indii 38,1 % a v Jižní Africe 48,1 %.

Velkou nerovnost většina lidí nevítá. Málokoho těší, když potkává na ulicích žebráky. Situace České republiky je tedy v mezinárodním porovnání celkem dobrá. Opravdu těžko se hledají důvody k opuštění této země, ačkoli mnoho věcí můžeme kritizovat. Máme dokonce nižší nerovnost než bohaté a veskrze socialistickou mentalitou nasáklé Norsko.

Nicméně je dost možné, že tyto časy skončí. Ceny nemovitostí a drahé nájmy rozdělí společnost na ty, kteří bydlí ve svém, a na ty, kteří bydlí v cizím. Ti, kteří budou platit drahé nájmy, budou relativně k ostatním chudnout a nůžky ve společnosti se rozevřou.

Sekundárním problémem vysokého nájemného je, že se lidé bouří a podporují extrémní politiky. Příkladem může být Berlín, kde ceny během posledních let prudce skočily nahoru. Většina Němců přitom žije v nájemních bytech a najednou nezvykle trpí. Levice proto už volá po zastropování nájmů, a to dokonce pod úrovní, která je v Praze.

Jenomže takové zastropování a další regulace nájemného bude situaci jenom zhoršovat a byty učiní ještě víc nedostupnými. Poroste černý trh s nimi, byty budou chátrat, developerům se nevyplatí stavět nové... Zkrátka čím víc budeme roztáčet kaskádu regulací, tím hůř bude v realitě bydlení dostupné.

Plyne z toho jediné: Centrální banky a vlády v koronahysterii způsobily situaci, kdy jsou byty stále víc nedostatkovým, respektive drahým zbožím – a není na obzoru rychlá změna.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)