Západ se po pandemii může zotavit rychle. Hlavně aby šlo zastavit podpůrnou mašinerii

Navzdory truchlivým číslům z různých částí světa je nepochybné, že pandemie Covid-19 jednou skončí. Buď někdo vyvine účinný lék, nebo virus sám zmutuje do méně nebezpečné podoby. Anebo pandemie prostě odezní sama, jak se stalo v mnoha předchozích případech.

Již nyní lze mezi hrozivými statistikami vidět záblesky naděje: růst počtu případů v globálním měřítku (mimo Čínu) již zhruba od 8. března nesleduje exponenciální křivku. Možná již v nejbližších dnech přijde inflexní bod, od něhož růst růstu (druhá derivace, řečeno matematicky) dosáhne záporných hodnot, a křivka tak získá konkávní (méně děsivý, řečeno laicky) tvar. Pokud se neobjeví nová, horší mutace, může pandemie skončit dříve, než bychom očekávali. Možná do léta. Tento optimismus je samozřejmě bez záruky – ve skutečnosti víme příliš málo na jakékoli tvrdé prognózy.

Jistě, ještě značnou dobu budou chodit zlé zprávy, ale začnou se objevovat i ty dobré. Mezi ně patří index nákupních manažerů z Číny, který po únorovém propadu z 50 bodů na 35,7 zaznamenal opětný vzestup na pěkných 52 bodů. Západ si musí na dobré zprávy ještě počkat, ale i ony jednou přijdou.

Švýcarské poválečné rekordy

Vzniká otázka, jaká bude cesta zpět do normálních poměrů. Nyní můžeme slýchat vojenský slovník: válka proti viru, boj proti hospodářské krizi a podobně. Nejde jen o slova: státy i centrální banky skutečně fungují ve válečném režimu, kdy cílem je přežití za každou cenu a všechny cíle a závazky z mírové doby jdou stranou. Z tohoto hlediska je jedno, zda právě probíhá bombardování Londýna, anebo pouhá karanténa. Co ale bude, až tato finanční válka skončí?

Historie nabízí málo analogií. Během tragické pandemie tzv. španělské chřipky se řešilo poválečné uspořádání Evropy, německé reparace, válečné dluhy vítězných mocností – samotná nemoc byla snášena s překvapivě stoickým klidem. Ekonomiky jednotlivých národů zápolily s poválečnou hospodářskou krizí, centrální banky v dnešním slova smyslu ještě fakticky neexistovaly (pokud ano, řídily se zcela odlišnými pravidly než ty dnešní).

Do jisté míry může dnešní situace připomínat Švýcarsko během druhé světové války. Navzdory lidovým představám o chamtivých Švýcarech vydělávajících na dodávkách pro nacisty a na židovském zlatě ekonomika alpské konfederace během let 1939–1944 spíše chřadla. Podle různých výpočtů poklesla v nejhlubším bodě o 4,4 až 10,8 procenta. Proč? Dodávky pro Německo zdaleka nebyly tak významné: Švýcaři nechtěli přijít o status neutrální země a v dohodě se Spojenci jejich výši limitovali. (Historická kuriozita: ze stejného důvodu si Švýcaři vyjednali s Němci i možnost exportu zbraní a strategického materiálu do spojeneckých států, pochopitelně v omezené míře.)

Celkově však Švýcarsko jakožto malá otevřená ekonomika, silně závislá na mezinárodním obchodu, na válce hodně tratilo. Zatímco americký a britský průmysl rostl, podporován válečnými zakázkami, Švýcaři nic takového nezaznamenali.

Karta se však úplně obrátila s koncem války. Američané a Britové se museli vyrovnávat s koncem válečné výroby a s obrovskými dluhy, zatímco Švýcaři se těšili z nově otevřených hranic. Podle Anguse Maddisona zaznamenala švýcarská ekonomika v roce 1945 rekordní růst ve výši 28,7 procenta v reálném vyjádření (ano, čtete dobře). Podle jiných zdrojů (Andrist, Anderson a Williams) to bylo o rok později v hodnotě „pouhých“ 13,8 procenta.

Ať tak nebo onak, stačil jeden rok svobodného obchodu, aby pokryl ztráty plynoucí z válečných omezení. Namísto poválečné hospodářské deprese, což je jev popisovaný v každé ekonomické učebnici, Švýcarsko zažilo řadu let poválečné prosperity.

Nová norma?

Co z toho plyne pro dnešek? Jakmile skončí karantény a zákazy cestování, ekonomika Západu se může velmi rychle zotavit, aniž by k tomu potřebovala mimořádné podpůrné prostředky. Svobodný obchod a volný pohyb osob bude úplně stačit. Lidé začnou znovu utrácet a cestovat, budou si chtít vynahradit měsíce domácího vězení.

Není třeba přesvědčovat vlády a centrální banky, že ekonomika během pandemie potřebuje podporu, aby počty nezaměstnaných a bankrotů nepřekročily nezbytně nutné meze. Nikdo nežije v iluzi, že se dlouhý výpadek mezd na straně domácností a tržeb na straně podniků obejde beze škod. Může ovšem nastat problém opačného charakteru: až se situace vrátí do normality, podpůrná mašinerie může být tak rozjetá, že půjde stěží zastavit.

Stát, jako každá velká organizace, má velkou setrvačnost. Rovněž se velmi nerad vzdává mimořádných pravomocí svěřených mu ve výjimečných situacích. Navíc každá vláda má ve zvyku uplácet své voličské zázemí. Co když se třeba „vrtulníkové peníze“, opatření adekvátní mimořádné situaci, stanou novou normou?

Mimochodem Švýcarsko dočasně zavedlo v roce 1938 federální daň z příjmů, aby mohlo financovat náklady na očekávanou mobilizaci a možná i válku. Mobilizace dávno skončila, ale „dočasná“ daň nebyla doposud zrušena.

LN, 1.4.2020

Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.