S pozoruhodnou lehkostí se veřejnost, a to i její ekonomicky zběhlejší část, smiřuje s růstem daní. Je krize, stouply dluhy a ty se nějak platit musí. Nakonec opakovaně to připustil i autor tohoto diáře. Je ale pomalu načase začít připomínat, že daně nejsou od pánaboha, ale od čerta.

Abychom v domnění, že podáváme jenom prst, nepřišli o celou ruku.

Fischerova vláda podle posledního dokumentu soudí, že je nejen třeba opět zavést progresivní systém sazeb daně z příjmu, ale také zachovat limit na placení povinného pojištění na šestinásobku průměrné mzdy, což je nejvyšší limit v Evropě a nejspíše na celém světě. V hodně sociálním a přerozdělujícím Německu činí tento limit 1,6násobek průměrné mzdy. A vysoké zdanění práce už nyní odrazuje investory od toho zakládat u nás firmy, kde jsou třeba vysoce kvalifikovaní, a tedy i honorovaní zaměstnanci.

Také se hovoří o dalším zvyšování spotřebních daní, kde už nyní jsme u některých položek nad úrovní okolních států a v pohraničí zažíváme poprvé v historii, že místní jezdí tankovat za čáru. V případě cigaret a alkoholu lze rovněž čekat nárůst dovozů zejména nelegálních, a z toho plynoucí výpadky daně místo růstu výnosů.

Myšlenka ODS na sjednocení sazeb DPH je z tohoto pohledu asi o něco racionálnější, ale také je tak trochu stahováním kalhot ještě daleko před řekou.

Pokud budeme hledat cestu, jak zvýšit příjmy rozpočtu, tak se nenechme mámit bludy šířenými Jiřím Paroubkem a některými dalšími socialisty na téma extrémně nízkých daní v Česku. Na sklonku roku 2009 sestavila OECD, organizace sdružující vyspělé země světa, žebříček daňového zatížení ve svých členských státech za rok 2008. Podle tohoto žebříčku má Česko třinácté nejvyšší daně z třiceti členských zemí. A méně zdaňují nejen Irsko nebo Slovensko, ale i Německo či Španělsko.

Naši zastánci vysokých daní si totiž jaksi v minulých letech nevšimli, že daňové zatížení klesá nejen u nás, ale i v jiných státech; a to mnohdy daleko citelněji. Má to důvod, který platí na celém světě – nízké daně stimulují ekonomickou aktivitu a přispívají k tvorbě nových pracovních míst. A tak ani francouzský prezident Sarkozy nepřinutil šéfy polostátní automobilky Renault, aby se vzdali záměru vyrábět nový model Clio v Turecku a zůstali věrní fabrice nedaleko Paříže. Nejde vůbec jen o levnější pracovní sílu. Zdanění v Turecku je podle OECD na úrovni 23,5 procenta, zatímco ve Francii na třiačtyřiceti procentech. A zdá se, že takhle vysoký rozdíl ani vzteky skákající Sarkozy nedoskočí.

A co doskočíme my? Naše daňové zatížení bylo v roce 2008 na úrovni 36,6 procenta a loni kleslo díky protikrizovému balíčku, zatímco letos zase zpátky roste.

Zrychlovat tento růst však rozhodně není možné zcela libovolně. Politici by si měli být vědomi toho, že rostoucí výše dluhu znamená, že se z finančního systému odčerpávají peníze, které by jinak sloužily k investicím a tvorbě pracovních míst. Pokud stát omezí růst dluhu z významné části prostřednictvím zvýšených daní, situaci tím téměř nezmění, protože firmám vyšší daně a pojištění sníží zisk, z nějž by mohly splácet úvěry, jejichž nabídka snížením deficitů naroste. Snad jen růst úroků se trochu zpomalí.

A tak podstatou jakékoli Exit strategy (neboli únikové strategie z dluhové pasti) musí být škrty a šetření. A hodně velké. Výdaje je třeba snížit o mnoho desítek miliard ročně. Každá jiná cesta vede přes Maďarsko a Řecko.

A mimochodem: Maďarsko mělo před krizí daňové zatížení 40,14 procenta HDP, tedy téměř o čtyři procenta více než Česko. Přesto spadlo do dluhové pasti jako druhé v Evropě, hned po Islandu.

MfD, 18.1.2009