Kdysi dávno – ještě v dobách komunismu – mi jeden historik říkal zhruba toto: Kdyby všichni obyvatelé Německa (měl na mysli Německou spolkovou republiku – bez NDR) nechali všechny továrny, domy, stroje, auta a další movitý a nemovitý majetek v Německu a přesídlili se do Nigérie, a kdyby všichni obyvatelé Nigérie opustili své majetky v Nigérii a přestěhovali se do Západního Německa, vypadalo by to po patnácti letech v Nigérii jako v Německu a v Německu jako v Nigérii.

Nevím, zda vzal v úvahu působení klimatu. Možná by nigérijské horko přece jenom trochu ubralo na německé výkonnosti, ale to je z hlediska smyslu oné ilustrace vedlejší. Autor chtěl říci, že prosperita národů není dána tolik tím, kolik mají v daném okamžiku majetku, ale celkovým přístupem k životu a k práci. V tomto smyslu poněkud bledne nedávno zveřejněné překvapivé zjištění, že z hlediska ceny vlastněného majetku jsou na tom Španělé a Italové o hodně lépe než Němci.

Česká republika patří v Evropské unii do chudší poloviny, ale není chudší o moc. V minulých letech se stala příjemcem velkých dotací. Otázkou je, zda tyto dotace byly skutečně přínosem.

Jestli tomu dobře rozumím, tak základním smyslem těchto dotací je vyrovnat rozdíly mezi jednotlivými částmi Evropské unie. Obávám se – a zdá se mi, že dosavadní zkušenosti to potvrzují – že i pokud bychom považovali cíl za správný, prostředky zvolené k dosažení tohoto cíle nejsou příliš efektivní a možná působí dokonce záporně. Je za nimi socialistická představa, že finančními (nebo materiálními) transfery lze učinit určitou oblast bohatší.

Jak moc to není pravda, ilustruje příběh o sjednocení Německa. Západní Německo převedlo do bývalé Německé demokratické republiky astronomické částky, nicméně výsledky jsou nevalné. Bývalá NDR se stále vylidňuje, ceny tamních nemovitostí jsou velice nízké, takže dnes se jak Čechům, tak Polákům vyplatí kupovat nemovitosti v německém příhraničí, neboť jsou levnější než v jejich domovině.

Za hlavní problém České republiky nepovažuji nedostatek know-how nebo nedostatek kapitálu, ale defektní právní prostředí a vůči podnikání nevstřícnou legislativu. Za takových okolností transfer peněz spíše jen prohloubil to, co nás trápí, totiž korupci a umělou nerovnováhu. Příjemce dotací je vždy zvýhodněn vůči drobnému či střednímu podnikateli. Ten, kdo si za dotace z EU postavil hotel, je na tom přirozeně lépe než majitel malého penzionu. Sociální rozdíly mezi majitelem hotelu a majitelem penzionu se jen prohloubily. Česká republika jako taková z toho žádný užitek nemá.

Ano, vím, že část dotací šla i na bohulibější projekty, než je soukromý hotel. Nicméně celkově dotace tak výrazně zkreslují podnikatelské prostředí, že by bylo patrně lépe obejít se bez nich.

V současné době je oblibou říkat, že současná krize je výsledkem neřízeného kapitalismu. Obávám se, že je to přesně naopak. Může za vysoké ceny elektřiny neřízený kapitalismus? Kdepak, mohou za to dotované větrníky a dotovaná fotovoltaika. Přinesla snad prospěch malým a středním podnikatelům? Kdepak, přinesla zisky velkým firmám, které sice nic nevymyslely, ale umí chodit v systému. Obnovitelné zdroje jsou dotovány takovým způsobem, že se nevyplatí vyrábět elektřinu z klasických zdrojů. Burza s elektřinou se hroutí a nikdo už není schopen spočítat, kolik by elektřina vlastně měla stát. Energie z klasických zdrojů paradoxně zlevňuje, ale to jen díky zkreslujícím dotacím do "obnovitelných" zdrojů.

Za socialismu byl u nás těžký průmysl dotován na tolika úrovních, že se západním Němcům vyplatilo kupovat od nás trubky a válcovat z nich kolejnice, než aby kupovali nezpracovanou ocel. Na ÚV KSČ "dotovali" tolik, že už si nedokázali spočítat, kolik co vlastně stojí. A za zkreslení způsobené dotacemi že může kapitalismus? (Podotýkám, že rozhodnout se v tomto "podnikatelském prostředí" budovat další bloky Temelína je ekonomická i politická sebevražda.)

Jsem ekonomický laik, ale radím: Važme si podniků, které vyrábějí něco reálného a potřebného. Važme si řemesel. A podporujme malé a střední podniky. Respektive – stačí proti nim nezvýhodňovat velké firmy. Buďme vděčni za turisty, kteří k nám jezdí, ale nevěřme modernímu názoru, že nás budou živit převážně služby. Zdá se mi, že poradců všeho druhu máme nadbytek.

A uvažujme zdravým selským rozumem. Dejme tomu, že Opencard mohla stát 100 milionů a nakonec stále 900 milionů (prosím, teď nejde o reálná čísla, ale o princip). Pokud byla o 800 milionů předražená, zvýšil se teoreticky i HDP (hrubý domácí produkt) o 800 milionů. Je to ale opravdu úspěch a výhra? Korupce nám sice zvyšuje HDP, ale lépe nám s takto navýšeným HDP nebude. Když si nějaká státní instituce vezme fiktivní poradenskou firmu a vyplatí jí padesát milionů za nic, taky nám stoupne HDP. Nejvíc korupce je nyní zřejmě v IT technologiích – zejména pokud jde o jejich zavádění do státní správy. HDP možná poroste…

Nebojme se "klesajícího" HDP. Ptejme se, co se vyrábí, jaké hodnoty jsou vytvářeny. Možná, že kdyby zmizela naráz korupce (vím, že jde o čirou teorii), HDP výrazně poklesne. Poklesne ale i naše reálná životní úroveň?

S dotacemi tedy opatrně. Nebuduje se náhodou něco jen proto, že tu někdo nabízí peníze, jež je třeba utratit?

Naše prosperita není závislá na množství dotací, ale na racionálním a přehledném podnikatelském prostředí a na celkovém klimatu ve společnosti. Na tom, zda si dokážeme vážit poctivých lidí, kteří něco umějí, nebo zda dáváme přednost různým zlatokopům, kteří dokáží vysávat systém.