14. ledna probíhala v gruzínském Batumi energetická konference původně plánovaná jako mezivládní summit zemí východní Evropy, střední Asie a Kaspického regionu. Summit měl sloužit k diskusi o možných dodávkách zemního plynu z Kaspické oblasti do Evropy. Účastníci se především zaměřovali na projekt „jižní koridor“, tedy na evropské úsilí získat přístup k alternativním energetickým zdrojům, které by nahradily zdroje z Ruska, Norska a severní Afriky. Vlajkovou lodí této iniciativy byl projekt plynovodu Nabucco.

Je zajímavé, že na mítink nebyli pozváni zástupci Ruska, namísto nich byla pozvána delegace z Washingtonu. Mezi účastníky byli pouze tři producenti zdrojů pro „jižní koridor“, konkrétné Ázerbájdžán, Turkmenistán a Kazachstán. Turecko se k účasti neodhodlalo, přestože jeho geografická poloha ho staví do klíčové role v konceptu „jižního koridoru“.

Nejvíc udivující však nebyl podivný výběr účastníků, ale okázale trvající zájem na tak problematickém projektu, jakým je Nabucco, a to i v době finanční krize. Nedávno ještě vzrostly pochybnosti o tom, kde tento plynovod získá 30 miliard m3 plynu potřebných každý rok ke své ziskovosti. Podle posledních prohlášení německého gigantu RWE (a hlavního partnera Nabucca) se plynovod bude muset spoléhat na Ázerbájdžán, Turkmenistán a severní Irák.

Politická napětí a nejistoty vrhají seriózní pochyby o potenciálu Iráku stát se v dohledné době spolehlivým dodavatelem. Ázerbájdžán nedávno uspěl a diverzifikoval svůj export rozšířením zákaznické základny přes Turecko a Gruzii do Ruska a Íránu. Dodávky plynu do Ruska nevyžadují žádné další investice do infrastruktury, což dělá tento byznys pro Baku velice přitažlivý, a to zvláště pokud jde o kontrakt, který nestanovuje pro vývoz plynu žádné omezení.

Pokud jde o Turkmenistán, člověk se nemůže vyhnout dojmu, že tato země také nebude moci významně přispět Nabuccu plynem. Kvůli loňskému propadu produkce Ašchabad rozhodl o uzavření 150 těžebních míst, což je krok, který nemůže být rychle odvolán. Většina expertů odhaduje, že bude trvat až do roku 2013, než země dosáhne úrovně produkce roku 2008. Turkmenistán se potýkal s podobnou situací počátkem 90. let a dodneška nepřekonal tehdejší úroveň produkce.

Nedávným zahájením vývozu plynu do Číny bude Turkmenistán těsněji svázán s novým partnerem, protože se mu zavázal dodávat 30 miliard m3 plynu ročně po dobu 30 let. Čínský vliv na vnější energetickou politiku Ašchabadu nebude podmíněn pouze novým plynovodem, ale také významnými úvěrovými linkami. Na rozvoj plynového pole South Yolatan Peking nabídl půjčky v hodnotě čtyř miliard dolarů.

Přes informace zveřejněné v různých komentářích po celé Evropě nepředstavují dodávky plynu z Turkmenistánu do Číny hrozbu pro Rusko. Naopak mohou být považovány za pozitivní vývoj: zaprvé – nejsou určeny pro evropský trh a proto nepřestavují konkurenci pro ruské dodávky plynu; a zadruhé uspokojují poptávku méně preferovaného trhu než je dnes Evropa. Někdo by mohl dokonce tvrdit, že dodávky turkmenského plynu do Číny připraví půdu pro budoucí rusko – čínské energetické partnerství, protože tento projekt umožní Pekingu získat potřebné know-how v mezinárodním obchodu s plynem.

Další důležitý faktor v hodnocení turkmenských exportních kapacit představuje obnova dodávek plynu do Ruska, k níž došlo nedávno. Revidovaný rusko-turkmenský kontrakt prakticky nedává žádný prostor pro zvýšení dodávek pro plynovod Nabucco. Musíme předpokládat, že turkmenská i ruská delegace si toho byla při podpisu této smlouvy vědoma.

V současnosti má Turkmenistán závazek ročně exportovat 80 – 90 miliard m3 plynu a musí současně uspokojovat domácí poptávku ve výši dalších 20 miliard m3 za rok. To znamená, že roční produkce by se měla rovnat zhruba 100 miliardám m3. Ašchabad prohlašuje, že toto číslo může být snadno překonáno. Nicméně v posledních letech Turkmenistán nezvládl obnovit produkci na úrovni roku 1991 – 76 miliard m3, natož aby se přiblížil překonání těchto hodnot. To znamená, že turkmenský trh plynu nedisponuje žádnou volnou kapacitou pro potenciální zájemce.

Už sama tato kalkulace ukazuje, že Nabucco stojí na hliněných nohách, a to aniž bychom zmínili další otevřené otázky jako je financování projektu, nevyjasněný právní status Kaspického moře, které dohromady představují téměř nepřekonatelné překážky pro výstavbu transkaspického plynovodu, který by měl zásobovat právě Nabucco. Politický summit v Batumi ukázal, že snaha obejít Rusko dostává přednost před ekonomickou realitou přestože je jasné, že vyloučení Ruska z projektu „jižního koridoru“ podstatně zvýší rizika spojená s tímto projektem.

Možná právě toto jsou důvody debaklu energetické konference v Batumi. Namísto původně předpokládaného setkání hlav států a vlád mítink degeneroval do bezvýznamného kulatého stolu expertů, jež nedosáhl žádných praktických výsledků. Stejně jako posledních pět podobných mítinků.

Autorka je vedoucí Centra pro mezinárodní energetické trhy Energetického výzkumného institutu Ruské akademie věd