Vážím si velmi lékařů. Mám respekt k jejich hlubokým medicínským vědomostem získaným náročným studiem na univerzitě i následným sledováním vývoje tak dynamicky se rozvíjejícího oboru a uznávám jejich vysokou společenskou prestiž. Jsem si ale také vědom toho, že medicína je z hlediska celospolečenského velmi úzce specializovaný obor. Specialisté v náročných oborech jsou zpravidla příliš úzce orientováni a ztrácejí tím přehled v obecnějších otázkách společnosti. Moje zkušenosti z blízkého okolí i z mého kontaktu s jinými lékaři mě přesvědčují, že lékaři nejsou v tomto ohledu výjimkou.

Každý z nás se již jistě setkal s neschopností lékařů zorganizovat si příjem pacientů. Čekárna je nezbytným vybavením k ordinaci lékaře a předpisy (vypracované lékaři na MZ) stanovují její parametry i vybavení. Do čekáren našich lékařů se hodí rčení, že „čas (strávený čekáním) všechny rány zhojí“ a případně nové přidá nákazou od ostatních čekajících pacientů. Vrcholem neschopnosti v této oblasti je příklad z ambulance gynekologického oddělení ve Vinohradské nemocnici v Praze. Instalovali zde drahý elektronický systém řídící příjem pacientů.

Přijdete, dostanete z papírového bločku číslo a na světelné tabuli se dozvíte, kolikátý jste v pořadí. Tento systém funguje např. v Obchodní bance, na rejstříku trestů, na dopravním inspektoriátu v Praze a jistě i jinde. Ne však ve jmenované nemocnici. Zde došli lékaři k závěru, že není ekonomické kupovat denně nový bloček, a proto pacienti použité číslo musí vracet pro další použití. Světelná tabule zde sice svítí, ale čísla zde naskakují v náhodném pořadí, tak jak byla ošetřenými pacienty vrácena, takže nemají žádný smysl. Upozornění, že „pořadí pacientů určuje lékař“, zde neplatí, neboť pořadí určuje loterie světelné tabule.

Horší situace nastává, je-li vynikající lékař jmenován ředitelem nemocnice. Přichází zde nazmar jeho lékařské schopnosti, jeho kvalifikace (stačila by obecná znalost a orientace v oboru) a na druhé straně chybí manažerské schopnosti potřebné k řízení takovéto organizace (organizační, ekonomické, personální). Hospodaření velké části našich nemocnic tuto situaci ilustruje. Dovedeme-li tuto úvahu až na úroveň celostátního zdravotnictví, nelze si nevšimnout, že všichni naši ministři zdravotnictví byli a jsou lékaři (s dočasnou výjimkou ministra Stráského) a MZ se lékaři jen hemží. Je to nejspíše tím, že podvědomě velmi silně ztotožňujeme systém zdravotnictví s medicínou. Je to však velký omyl, který nám působí ve zdravotnictví velké problémy.

Předmětem zájmu medicíny je zdravotní stav konkrétního člověka (a k tomu slouží lékařům jejich medicínské vzdělání a schopnosti), zatímco předmětem zdravotnictví je zabezpečení zdravotní péče pro společnost, což je činnost vyžadující zcela jiné kvalifikační předpoklady. Zdravotnictví je složitý organizační, ekonomický a sociální systém, v kterém je medicína pouze dílčím prvkem na konci řetězce vztahů. Svým významem pro společnost je zdravotnictví důležitou součástí sytému celospolečenského a jako takové je i předmětem politiky.

Jako laik se domnívám, že medicínská úroveň v našem zdravotnictví je velmi vysoká. Problémy, s kterými se naše zdravotnictví potýká, jsou jiného charakteru. Jsou to především problémy s jeho financováním způsobené špatnou organizací a řízením, plýtváním, korupcí, neomezeným nárůstem věcných nákladů (nové léčebné metody, nové léky, nové dražší technologie a vybavení) a mezd. Selhává tedy ekonomika zdravotního systému a problémy jsou i v oblasti sociální politiky. O všech těchto věcech dnes rozhodují pouze lékaři a jsou přesvědčeni že oprávněně. Četl jsem mnoho článků a slyšel mnoho názorů od špičkových medicínských kapacit, které opírajíce se o svoji společenskou prestiž kritizovaly nešvary zdravotnictví, aniž by tento systém pochopily.

Nikde jsem se však nesetkal s kritikou do vlastních řad, přestože za korupci ve zdravotnictví zodpovídají především lékaři. Jsou to lékaři, kteří jsou korumpováni ze strany pacientů, farmaceutických firem, dodavatelů zdravotnických potřeb a zařízení. V poslední době i ze strany ministerstva vynuceným zvýšením svých platů. Jsou to jen doktoři, kteří na nejrůznějších postech ve zdravotnictví jsou odpovědni za neutěšenou finanční situaci resortu.

Z tohoto hlediska je velkým nedostatkem našeho vzdělávacího systému, že neexistuje dostatek absolventů mezioborového vysokoškolského studia zaměřeného na problematiku zdravotnictví, zahrnujícího medicínu (tak, aby absolvent byl schopen základní orientace v oboru a komunikace s lékaři), ekonomii, organizaci a řízení, personalistiku a sociologii. Prostě „manažer zdravotnictví“. Takováto kvalifikace pro vedoucí pracovníky ve zdravotnictví by jistě pomohla odstranit celou řadu problémů v této oblasti života společnosti.

Takže ještě jednou: zdravotnictví není medicína, a proto, páni doktoři, „Děkujeme, odejděte!“ Odejděte na místa, kam patříte: staňte se lékaři.