Itálie má na krku příliš mnoho břemen. I tak je ale její situace řešitelná

Itálie opět jednou trpí vládní krizí. Kromě toho země směřuje ke sporu s Evropskou unií ohledně rozpočtové politiky. Italská vláda nemá chuť šetřit tak, jak si to Brusel přeje. Unii se nelíbí italský státní dluh, který míří k výši až 135 procent HDP – komu by se ostatně líbil, že? Nicméně Řím tvrdí, že příliš úsporná politika by oslabila ekonomiku, což by rozpočtový deficit ještě zhoršilo.

Faktem zůstává, že skutečně razantní úsporná opatření jsou v Itálii politicky neprůchodná. Štědrý sociální stát byl zaveden v 70. a 80. letech převážně za vlády křesťanských demokratů. Ti chtěli vyšachovat levici (a také se jim to do značné míry podařilo) tím, že sami převzali levicovou rozpočtovou politiku. Ani současná vláda (a patrně i každá budoucí) nebude mít chuť provádět radikální úspory.

Zopakuje se potupný řecký scénář?

Mezi hlavní otce dnešní italské rozpočtové krize patří konkrétně bývalý předseda tří vlád a ministr v řadě dalších Giulio Andreotti. Zemřel roku 2013; podobně jako bývalý řecký premiér Andreas Papandreu (1919–1996), také on založil svůj úspěch na zadlužování budoucích generací. Osud Řecka i Itálie svědčí o tom, že tento obrat není jen prázdnou frází. Dluhy se musí platit a mezigenerační nesolidarita může vskutku ohrozit stabilitu a růst ekonomiky na desítky let dopředu.

Je tedy Itálie odsouzena opakovat potupný řecký scénář? Hrozí riziko vystoupení z eurozóny, jak naznačuje plán zavést cosi jako náhradní měnu? Anebo se věci dají ještě zachránit?

Zopakujme si základní fakta. Poslední italský rozpočtový deficit dosáhl za první kvartál 2019 hodnoty 2,12 procenta HDP. Co je zajímavé: primární deficit – tedy bez započtení úroků z existujících dluhů – dosáhl hodnoty -1,47 procenta HDP. Itálie tedy hospodaří s primárním rozpočtovým přebytkem, a to již od posledního čtvrtletí roku 2010. Co více: s výjimkou období hospodářské krize 2008–2009 Itálie hospodaří s primárním přebytkem již od roku 1999. Nelze tedy tvrdit, že by země projevovala nějakou „jižanskou nezodpovědnost“.

Co Itálii táhne pod vodu, jsou dluhopisy z období krize a z doby před rokem 1999, které byly emitovány za nepříznivých podmínek s relativně vysokými úrokovými sazbami. Celkem 665 miliard eur tohoto drahého dluhu stojí Italskou republiku průměrně 5 procent ročně, což je na současné poměry hodně. Některé emise jsou úročeny až 8,5 nebo dokonce 9 procenty ročně. Naštěstí jde o výjimky. I tak je ovšem faktem, že starý a drahý dluh, který nelze předčasně splatit, představuje dodatečné břemeno v makroekonomicky významných hodnotách (minimálně kolem 1 procenta HDP ročně).

Lze z této bažiny někdy vybřednout? Ano, ovšem jen za určitých předpokladů. V první řadě, měnová politika Evropské centrální banky (ECB) musí zůstat ještě řadu let podobně expanzivní jako doposud. Itálie si prostě nemůže dovolit platit vyšší sazby a ve Frankfurtu nemohou tento fakt jednoduše ignorovat. Měnová politika celé eurozóny tedy bude diktována potřebami nejrizikovější členské země – což je samozřejmě morální hazard velikosti Kolosea, ale evropští centrální bankéři by riskovali příliš, kdyby se pokoušeli o cokoli jiného. (Ne, kdepak. Vy sami byste nejednali jinak, kdybyste se náhodou octli ve vedení ECB.)

Hlavně žádné iluze

Dalším předpokladem je jistá elementární stabilita. Stačilo by pouze, aby spory mezi Itálií na jedné straně a Berlínem a Paříží na straně druhé nevygradovaly do nebezpečné míry. Zde záleží v první řadě na osobě kancléřky (nebo kancléře) a prezidenta.

Pokud se podaří udržet klid a nízké úrokové sazby do konce roku 2024, bude z poloviny vyhráno, protože tou dobou již bude zaplacena zhruba polovina zmíněného drahého dluhu. A pokud klid a nízké sazby vydrží do roku 2030, budou zaplaceny již tři čtvrtiny.

Poslední „drahý“ dluhopis se sazbou 4,75 procenta bude splacen v květnu 2063. Tím se dostáváme ke spekulativní, avšak neodbytné otázce, jak tou dobou asi bude vypadat Itálie a Evropa vůbec. Ukázali jsme si, že ze střednědobého hlediska je italský dluh řešitelný. Kombinace vhodných úsporných opatření a nízké úrokové sazby po dobu několika let by měly přispět k odstranění čistého deficitu a k postupnému rozpouštění dluhu. Koneckonců, existovaly státy, které se vypořádaly se zhruba dvojnásobnou dluhovou zátěží vzhledem k HDP: například Británie po napoleonských válkách a po roce 1945.

Jenže dnešní Itálie má na krku další břemena: nízkou míru porodnosti společně s rostoucím počtem zájemců o služby sociálního státu. V roce 2063 má Afrika mít podle projekcí 2,9 miliardy obyvatel. A nedělejme si iluze, imigrace z tohoto kontinentu představuje pro Evropu více nákladů než příjmů. Nehledě na to, že italská nezaměstnanost ani v nedávné době konjunktury nepoklesla významně pod 10 procent a bez práce je více než čtvrtina mladých Italů.

LN, 16.8.2019

Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.