Průmysl stagnuje. Výroba zpomalila. Krize začíná. Utahování opasků. To je jen namátkou několik výsečí z titulků novin v posledních dnech. Z věrozvěstování faktu, že krize bude, se stal oblíbený mediální byznys.

Čím katastrofičtější předpověď, tím větší prostor a tím zajímavější titulek, tedy i čtenost. Pátrám v paměti, kdy jsem tak zhruba poprvé četl v českých luzích a hájích o tom, že krize je za rohem. Tipuji nejméně pět, ale spíš šest let. V podstatě hned potom, co konečně pořádně skončila ta minulá.

Aby bylo jasno – krize samozřejmě přijde. Stejně, jako po jaru bývá léto (skoro každý rok) a jako po létu podzim (ten je na jistotu a zajímavé je, že nikdy nevynechá) a pak při troše štěstí zima (během které možná i nasněží, aby si silničáři užili nějaké to překvapení). Kumštem v předvídání krizí není, že bude. To ví každý trouba. Kumštem je předpovědět, kdy bude. A nějaké to „během příštích dvou let, nejpozději v polovině roku 2022“ – tak to pardon, ale to se nepočítá.

Každopádně mnoho ekonomů je nervózních, protože alespoň stagnace nebyla opravdu dost dlouhou dobu, čili statisticky vzato by opravdu měla být celkem za rohem. Takže tak poslední dva roky těch předpovědí průšvihu rapidně přibývá, stejně tak nadšených masochistických čtenářů rozradostněných představou, že se už za chvíli budou mít hůře. A pak už je jen krok k tomu, aby skutečná data (pokud se o ekonomických statistikách dá hovořit jako o skutečných číslech, ale to by bylo na delší debatu) byla interpretována jako velký problém. I když třeba problémem vůbec nejsou.

Příklad – data o průmyslu za březen. Meziročně dosáhl sektor růstu 0,1 procenta, což skutečně není růst, desetina prostě nestojí za řeč. Nicméně titulek „Český průmysl stagnuje, tuzemská výroba v březnu výrazně zpomalila“ je poněkud matoucí. Stačí se podívat do dat. (Zpráva ČSÚ je ZDE.)

A tam zjistíme, že klíčová výroba dopravních prostředků vcelku utěšeně rostla, ostatně stejně, jako další oblasti s vysokou přidanou hodnotou. Co má problém, to byla především a s jednoznačně největším vlivem energetika, která meziročně poklesla o skoro 14 procent. A to ubralo výsledku celého průmyslu 1,6 procentního bodu. Jinak se nevedlo dobře ani hutnictví a slévárenství, ale to je již tak marginální oblast, že její vliv na celek ekonomiky je zanedbatelný.

Takže proč roste výroba automobilů a klesá dodávka energií? Záhada? Zase ne tak velká.

Stačí se podívat na teplotní statistiky. No ano – představte si, že v březnu 2018 byla průměrná teplota za celý měsíc 2,7 stupně nad nulou. Celkem zima, že? No to tedy, protože nejstudenější den měl 13 pod nulou. Letošní březen to s průměrem 7,5 stupně napravil (a nejchladnější den byl -2,9` C). Z čehož plyne, že se méně topilo, čili energetici měli špatný čas.

To, co je v průmyslových statistikách skutečně nejdůležitější, to nejsou údaje o produkci za minulý měsíc, kvartál či rok. To nejpodstatnější jsou data o nových zakázkách. V březnu ohlásily podniky stav nových zakázek o šest procent vyšší než před rokem, přičemž zahraniční poptávka se zvedla jen málo (necelá tři procenta), hlavní dynamika přišla z domova.

Kdo chce poznat mechanismy krize a jejího projevu v průmyslu, ať si nastuduje statistiky z let 2007 a 2008, hledá v nich stav nových zakázek a ať se podívá zvláště na jejich předkrizový vývoj. Ta čísla dávají mnohé poučení o dynamice odvětví a pro ekonomické novináře by měla být povinnou četbou.

Zatím není ve skutečnosti žádný důvod myslet si, že strašlivá krize už je za nejbližším rohem. Možná tam je, možná přijde nějaká výrazná vnější událost, nějaký exogenní šok a krize začne za pár týdnů či měsíců. Když ale nespadne na Londýn meteorit (případně se po nepovedeném Brexitu nerozpadne Velká Británie) či něco podobného (přičemž obchodní válku USA x Čína považuji ještě stále za kočkování, které dobře dopadne rozumnou dohodou) pak není žádný skutečný, reálný důvod si myslet, že krize začíná. Co probíhá, to je normální zpomalení po relativně rychlém předchozím růstu.

Hlavně nepodléhat panice. Nejhorší smrt je z vyděšení.