Česko je fatálně závislé na exportu. Na tom obecně není nic špatného, pokud jsme schopni vyrábět konkurenceschopnou produkci za rozumné ceny. A to stále jsme. Problém je v tom, že zcela dominantním obchodním partnerem jsou pro nás firmy z Evropské unie, zejména z Německa. A EU se zrovna nyní netěší dobrému zdraví a čeká ji období velmi pomalého růstu, ne-li recese. A to období bude poměrně dosti dlouhé.

Dávno víme, že potřebujeme hledat odbyt v zemích mimo Evropskou unii, ale tak nějak to moc nefunguje. Zatím to moc lidí netrápilo, protože Německo jako klíčový obchodní partner českých firem, které jsou subdodavateli velkých německých koncernů, udržovalo dost vysoké tempo růstu svého exportu. S tím se vezli i Češi.

Nyní se situace mění a bude se patrně měnit ještě dramatičtěji poté, co německý průmysl zažije šok ze zdražení elektrické energie po odstavení jaderných elektráren v zemi z provozu. Konkurenceschopnost německé průmyslové produkce bude velmi rychle klesat a samozřejmě to postihne i české dodavatele. Hledat jiné umístění pro subdodávky do automobilů či složitých investičních celků není vůbec snadné. Tím, co fakticky podmiňuje úspěch v exportu, je skutečnost, že firma je finálním výrobcem a poskytovatelem servisu pro provoz různých zařízení. Montovny v české kotlině jsou z tohoto pohledu živočichem zralým na vyhynutí.

Proto v tomto týdnu potěšila zpráva, že třetina menších a středních firem nachází nové trhy mimo Evropu a daří se jim zvyšovat export. Jde často o firmy nabízející technologicky vyspělou produkci na nejnáročnějších trzích. Příkladem může být třeba brněnská společnost Tescan, která je výrobcem elektronových mikroskopů.

Ale jsou zde i velké firmy, které mají šanci, ač ještě před pár lety byly na odpis a jejich jméno má dodnes trochu sporný nádech. Právě proto, že vyrábějí finální celek, který na světovém trhu obstojí i v soutěži s mnohem většími a finančně silnějšími výrobci.

Příkladem je třeba Škoda Plzeň, Vítkovické strojírny či někteří z pohrobků pražských ČKD.

Když je jejich současní majitelé kupovali, bylo to za babku a dnes jde o firmy, jejichž hodnota se dá vyčíslit v miliardách. Mají vlastní a silný výzkum a vývoj, zaměstnávají tisíce lidí ve vlastních provozech i u dodavatelů. Před deseti či dvanácti lety šlo o fakticky insolventní fabriky zařazené v záchranném vládním revitalizačním programu, které nikdo jiný než současní vlastníci ani nechtěl. Alternativou bylo jen zplanýrování průmyslových areálů a využití pozemků pro realitní byznys.

Jistěže nelze zlehčovat pochybnosti, které se dnes kolem privatizací některých firem, jako je Škoda, vyskytnou. Nechť jsou šetřeny a vyšetřeny do všech důsledků. Nicméně se jasně ukazuje, že budoucnost české ekonomiky, její flexibilita a odolnost vůči krizím a vnějším šokům byla, je a bude v české cestě podnikání a budování firem, nikoli v zahraničních jednoúčelových investicích podporovaných dotacemi a daňovými prázdninami. Každá vláda by proto měla českým průmyslníkům naslouchat aspoň tak, jako naslouchá vláda německá průmyslníkům německým. Má to svůj dobrý důvod.

MfD, 11.2.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO