Co se týká nejenom ekonomického dění ale všeobecně, snažím se číst pouze fundované články a publikace a neukvapovat se se svými závěry, které z nich vyvozuji. Jistě máme v Česku několik skvělých ekonomů, kteří o ekonomickém dění velice smysluplně publikují - ať už je to paní Švihlíková, paní Šichtařová, pan Sedláček, pan Niedermayer, v zahraničí pan Švejnar, britský ekonomický historik pan Sidelský, dále pak Američané, ne až tak dávno zesnulí pánové Becker a Friedman a třeba nositel Nobelovy ceny za ekonomii pan Mundell, francouzský ekonom Pikkety a mnozí další. Ekonomie jako věda o lidech, o jejich chování, o jejich motivaci, o jejich rozhodování je celkem věc fascinující. Nicméně mi přijde, že řešení hlavních ekonomických problémů dnešní doby je jaksi v nedohlednu, a proto ten název nahoře.

Tak tedy ČR

Podle tvrzení některých fundovaných ekonomů se v dnešním globálním světě stále více naplňují frustrace nejenom evropských voličů. Důvodem mimo jiné je skutečnost, že si bohatší země udělaly z těch chudších kolonie, odkud bohatství odvážejí. Tyto země, ke kterým patří i Česká republika, sice mírně bohatnou, ale jejich občané mají pocit, že oni nikoli, že se jejich životní úroveň příliš nemění, natož aby výrazněji rostla. V Paříži, Berlíně a Bruselu lidé nerozumějí tomu nedostatku vděčnosti za ty obrovské sumy veřejných peněz, které na východ ze svých daní posílají. Ale v Praze a Varšavě se věci interpretují o dost jinak. Lidem tam zdůrazňují, že návratnost západních investic tady byla obrovská a že sumy, které si odtud západní investoři stahují, výrazně převyšují částky, které sem z Evropské unie přišly a při tom se argumentuje čísly. Například srovnáním toho, kolik peněz odešlo ze zemí střední Evropy na dividendách a kolik tyto země získaly z evropských dotací. Z nich vyplývá, že největším poraženým je Česko a jak to vypadá ještě dlouho bude.

Podle těchto a dalších úvah se Česko stalo krmelcem Evropy a západní investoři se u nás chovají jako novodobí kolonialisté. Vytěží levnou pracovní sílu a zisky odvezou domů. Na závěr je připomínána šokující statistiku Eurostatu, podle níž z naší země odešlo jenom v letech 2010-2016 na dividendách neuvěřitelných 2 252 miliard korun. Jedny z největších plynou do zahraničí především z bank, ale nejenom z nich. Toto považuji za zásadní problém české ekonomiky, problém, který nás plundruje a zabraňuje jakémukoli většímu ekonomickému růstu. Zavedení třeba EET na všech úrovních tento problém rozhodně nevyřeší a je silně kontraproduktivní i z dalších důvodů, domnívám se. Podobné to je s zahraničními firmami, jimž stát platí za to, že u nás budou využívat levnou pracovní sílu. Elity státu by měly podle mého názoru dělat maximum, aby se gard vývozu dividend z ČR postupně obracel.

Česko tak představuje svět druhé kategorie. Po téměř třiceti letech jsme v situaci hodně vzdálené našim představám v roce 1989. Potenciál regionu východní Evropy se výrazně zmenšil. Dnes, kdy ekonomika ČR vykazuje růst kolem čtyř procent, v době, kdy ekonomika šlape na maximum, je to jakýsi strop a dál to jistě nepůjde. Toto tempo nám nezaručí přiblížení k životní úrovni západu ani náhodou (průměrný výdělek je např. v Německu cca třikrát vyšší než u nás). Jen tak pro zajímavost, v letech 2006 a 2007, tedy před světovou krizí, dosahoval ekonomický růst více než šesti procent. V ČR a východních zemích totiž větší část rozděleného produktu plyne do zisku a neadekvátně menší do mezd. Dalším faktorem je potom bezesporu udržování slabého kurzu koruny. Jsme tedy zemí s velice levnou prací a levnou měnou. Skutečnost, že Česko neustále patří v EU k zemím s největším rozdílem výdělků žen a mužů, jenom dokresluje to „v problémech“ nahoře. A někteří naši politici nám sugerují, jak je vše skvělé. Není to skvělé a dlouho ještě asi nebude. Vše totiž dospělo do fáze, že jakákoliv zdravá konkurence je pouze pro ty slabé. Silní si totiž dávno nekonkurují. Nadnárodní korporace se trhu umí vyhnout a vyhýbají se tak i konkurenci. Vytvářejí si vlastní prostředí, mají své plánování mateřských firem a na trhu se pohybují vlastně minimálně přes své „dceřiné“ společnosti.

ČR a dotace z EU

Když nám dáte i méně peněz, to nám nevadí ale nekecejte nám do toho, kam ty prachy budeme dávat... Tato zdánlivě správná myšlenka má však v podmínkách zemí východní Evropy včetně ČR jeden velký otazník. Již nyní dotace dostávají z velké části velké firmy, které je vůbec nepotřebují. Jen tak mimochodem, mluvím o desítkách a stovkách milionů. Tento nesmysl, který je v přímém rozporu s politikou soudržnosti, by se tedy měl prohlubovat? Ptám se a jistě nejenom já. Tyto prostředky by rozhodně neměly být směrovány na posílení velkých společností. Pravidla by měla být nastavena tak, aby plnila cíle z pohledu rozvoje celé ČR, a velice transparentně. Rozdělování dotací např. na rozvoj venkova je typickým příkladem, jak jsou odpovědní vynalézaví.

Ekonomické ukazatele

Nedávno jsem si někde přečetl, že růst hrubého domácího produktu, HDP ČR, v letošním roce zpomalí na 3,6 procenta a že mezinárodní ratingová agentura uvedla, že růst české ekonomiky by měl být stimulován silnou domácí poptávkou. Export by měl těžit z příznivého hospodářského vývoje klíčových obchodních partnerů a silná poptávka ve stavebnictví by spolu s vyšším využíváním peněz z fondů EU měla podpořit růst investic. Ekonomiku však podle agentury budou brzdit potíže s nedostatkem pracovních sil. Světem zboř se! To sou moudra... Že je česká ekonomika přehřátá a že nepromyšlený a neregulovaný dovoz pracovní síly z méně rozvinutých států je v podmínkách ČR pochybným řešením, které v budoucnu může zapříčinit silný ekonomický propad, o tom nás ratingová agentura již neinformuje.

Faktem je, že samotné HDP nám neříká nic o skutečnosti, jak se v dané zemi žije, a velice nepřesně odráží ekonomickou realitu. Od některých fundovaných ekonomů je možno zaznamenat pokusy o lepší porozumění tématům, jako je prosperita, životní standard a další. Někteří se domnívají, že konkrétně prosperita spočívá ve skutečnosti, že lidé mají schopnosti potřebné k vedení smysluplného života. Dále někteří autoři popisují tzv. index štěstí, který vedle HDP posuzuje i věk dožití, sociální podporu, když je člověk v problémech, svobodu činit rozhodnutí, vnímání korupce a štědrost, myšleno charitu. A tak tedy pořadí - Norsko, Dánsko, Island, Švýcarsko, Finsko, Nizozemsko, Kanada, Nový Zéland, Austrálie, Švédsko. V ČR jsme v indexu štěstí na 23. místě mezi Brazílií a Argentinou. V HDP potom na 41. místě mezi Portugalskem a Estonskem. Světová zpráva o štěstí byla poprvé publikována v roce 2012. Celkem zajímavé čtení.

ČR, EU a eurozóna

Existuje mnoho mýtů, různých víceméně fundovaných úvah a názorů o výhodnosti členství evropských zemí v EU. Faktem je, že pro většinu těchto zemí skýtá členství mnoho výhod a vyčlenění by znamenalo silný ekonomický propad. Toto je bezesporu i případ ČR. Faktem také je (a někteří ekonomové se tak vyjadřují), že všechny země by přežily i mimo Evropskou unii. Podle názoru ekonomů je dosti těžké prokazovat, že všechny země po vstupu a vlivem tohoto vstupu do EU zbohatly. Tento názor jsem slyšel před několika lety ve vztahu k Velké Británii. Celé současné dění má ale i obrácenou stranu mince. Tím, že Velká Británie odchází, trpí především Evropa, a to ve smyslu, že tato země dodávala EU větší váhu a prestiž. Velká Británie si to však může jako jedna z ekonomických velmocí světa dovolit. My ne - my bychom se měli mnohem hůř a pocítila by to každá rodina v ČR. A to nemluvím o čistě politických aspektech. Je chybou, že po tolika letech není EU jednotná ve své zahraniční politice, ve své obraně. Teď se to narychlo řeší, protože je důvod a věc může mít pro Evropu fatální konce. ČR by měla mít ve strukturách EU elity a získat podstatně větší vliv a jedním hlasem prosazovat své zájmy.

Co se týká eurozóny, je však situace poněkud jiná. Na toto téma jsem přečetl dosti publikací a různých článků a domnívám se, že eurozóna asi nemá šanci. Již uplynulo mnoho vody od jejího založení, nicméně pochybnosti jsou velké. Důvodů je několik. Celý tento ambiciozní projekt byl zprovozněn nepřipravený, bez náležitých institucí a nebyl podpořen teorií, jak se bude vlastně vyvíjet. Jednu měnu bychom logicky mít měli, až budeme mít jednu vládu, a to se v nejbližších letech nestane a ani bych si to nepřál. Dále se domnívám, že v případě nesmyslném tlaku v tomto směru by EU zcela jistě čelila problémům, a to velice značným. Někteří ekonomové se domnívají, že mnohým zemím by se odchodem z eurozóny ulevilo. Hlavně jihoevropským. Třeba Slováci jsou však eurem nadšeni - alespoň tak to slýchávám. Myslím, že tato záležitost není pro ČR tak důležitá a je dobře, že se netlačí na pilu...

EU a svět

Všechny civilizované země, respektive jejich představitelé se neustále oddávají myšlence nekonečného růstu ekonomiky. Tato šílenost zdůrazňuje, že naše potřeby jsou neomezené, a tedy nemohou být nikdy ukojeny. Lidé však nejsou nenasytní a v historii pro toto tvrzení existuje mnoho důkazů. Faktem je, že většina z nás chce na druhé udělat pouze dojem. Je proto asi dobré rozlišovat mezi skutečnými potřebami a touhami. Touhu má asi žena, které se líbí konkrétní muž, a naopak. Říkat tomu potřeba je hloupost. A teď k podstatě. Až na výjimky většina ekonomik EU stagnuje. Výjimkou je ČR, Německo a Nizozemsko - tyto země ekonomicky sílí. Nicméně v těchto zemích má příčina jejich růstu zcela jiné důvody. Jinými slovy - buďme rádi, že Němci jsou na tom dobře. Když nebudou, budeme se mít úměrně hůř i my. Závislost naší ekonomiky na Německu je kolosální.

Ale dále už to není taková selanka. Banky nejenom v EU vytvářejí cenové bubliny na aktivech. Hodně peněz se používá čistě ke spekulativním účelům a vůbec se nedotknou reálné ekonomiky. Existuje způsob financování s negativním úrokem, kdy banky platí za to, že si od nich státy půjčují. Úrokové sazby se tak srážejí na minimum, vše pro to, aby se utrácelo. Inflace je přitom minimální. Kdo šetří, nemá v podstatě žádné výnosy, to se týká třeba penzijních fondů. Systém nutí lidi a instituce do spekulací, ale většina moc riskovat nechce. Skupují se proto cenné papíry stabilních států - velká móda v posledních letech. A Řecko, abych nezapomněl, má mnohem menší produkci než před deseti lety a ještě splácí své dluhy - nic záviděníhodného. Pořád se v EU záplatují rozpočtové schodky, ale nikoli kvůli výdajům, ale kvůli tomu, že státy zachraňovaly banky. Myslím, že mnoha věcí bychom se mohli vyvarovat, kdyby se elity chovaly zodpovědně.

Ale jak z toho ven...