Hospodářský růst je podmínkou přežití planety a civilizace, nikoliv jejich zkázou

Rozsáhlé výpadky dodávek elektrické energie v Texasu počátkem března údajně měly na svědomí zastaralé zdroje na uhlí a zemní plyn a nedostatečná infrastruktura. A před několika dny sdružení neziskových organizací zveřejnilo seznam 60 velkých bank, které financují fosilní průmysl. „Naše budoucnost jde tam, kam tečou peníze, a v roce 2020 tyto banky vložily miliardy /do firem zaměřených na fosilní paliva/, aby nás uzavřely do dalšího klimatického chaosu,“ řekl analytik Lorne Stockman z organizace Oil Change International, která se na zprávě podílela. Pan analytik se strašlivé mýlí. Ale otázka zní, jak obě zprávy souvisejí.

Velmi prostě. Chaos způsobila, podle zpráv, slabost „fosilního průmyslu“. A další snahy odstřihnout jej od financování s nadějí, že tím skončí oteplování, vede k úpadku těžby, zastarávání elektráren, odchodům vysoce kvalifikovaných zaměstnanců, zanedbávání údržby. Ekologisté si nepřipouštějí, že ještě nejméně 30 let fosilní energetické zdroje budou zásobovat svět energií, i když stále více to budou zdroje záložní, poskytující tak zvané podpůrné služby. O to spolehlivější ale musejí být. Proto je nutné financovat nejen těžbu uhlí či plynu, provoz elektráren, respektive dokonce jejich „neprovoz“ po většinu roku, platy odborníků, ale také investice do modernizací a retrofitů. Nebude-li tomu tak, výpadky dodávek elektřiny, tedy black-out, je ta nejmenší kalamita. Mohly by také nastat poruchy a havárie, a to nejen elektrárenských zařízení nebo infrastruktury.

Bohatství není spotřeba

Podobně se ekologisti stavějí k hospodářskému růstu. A nabádají nás, že v blízké budoucnosti se lidstvo bude muset smířit s nulovým nebo záporným přírůstkem HDP, protože jinak to planeta neunese a všichni tady vymřeme. To je ovšem velice zúžený a nepravdivý pohled.

Tedy: nic proti tomu, že si možná zbytečně užíváme spotřebovávání toho či onoho zboží, módních hitů, udělátek a nejrůznějších serepetiček, které se mezi dokončením výroby a užitím svezou třikrát kolem zeměkoule, leč mají jepičí život, na jehož konci se ukáže, že ona věcička je neopravitelná, nerecyklovatelná a nezničitelná. Je to určitý symbol hospodářského růstu, ale není to růst samotný.

Ten se zásadně projevuje docela jinde. Například je zdrojem prodlužování lidského života a prodlužování produktivní části lidského života. Je to dobře a je to nutné. Mnohem déle než před několika málo desítkami let se mladí lidé připravují na svou profesi, protože musejí déle studovat. Optimálně se vzdělávají celý život. Pak je zapotřebí, aby také déle pracovali a nakonec, v důchodu, je také dobré, když spotřebovávají moderní elektroniku, cestování, ubytovací služby, sportovní potřeby, kvalitní oblečení, zdravé bydlení a jiné různé „zboží“, nejen zdravotní a sociální péči.

Dobré vzdělávání potřebuje kvalitní školství, dobře vybavené učebny, laboratoře, špičkové pedagogy. To vše je nutné zaplatit – a dobře zaplatit. Aby se lidé udrželi fit, potřebují špičkovou lékařskou péči. Ta začíná u vědy a výzkumu, pokračuje prevencí, moderními léčivy a třeba i nákladnými operacemi, které nejen že člověka udrží při životě, ale vrátí ho do života produktivního a kvalitního. Tento proces se bez stále většího objemu peněz zastaví. A nakonec i ta sociální péče musí žít a vyrůstat z reálného bohatství společnosti.

A to nelze zvyšovat bez hospodářského růstu. Je iluzí se domnívat, že potřebné bohatství se získá přerozdělením. Že i když se bude vyrábět a spotřebovávat méně, stačí to či ono zdanit a tamto zase dotovat. Nebo si na to půjčovat, což v daném kontextu je prakticky totéž. Vypůjčené biliony eur, k jejichž splácení jsou plánovány jen daně a cla, žádné nové bohatství nepředstavují. Když za státní dotace (přerozdělené daně) rozmontuji linku na výrobu chleba a převezu ji jinam, nic nového, žádná hodnota navíc, nevzniká. Podobně reparace za předčasně odstavené jaderné elektrárny, náhrady za předčasně uzavřené moderní tepelné elektrárny a dotace na předčasně stavěné biomasové či větrné elektrárny, to vše ze státního rozpočtu a na dluh, žádné bohatství nepřináší. Naopak, návrat k náhodně využitelné rozptýlené energii je krok o 200 roků zpátky.

Motýlci bez křídel

Zde na Neviditelném psu Jiří Olšovský nedávno napsal: „Může dojít k takové proměně společenského uspořádání (celého systému), že změny povedou účinně a přiměřeně k environmentálně zdravé a klimaticky udržitelné budoucnosti. /.../ V ní se bude dobře dýchat nejen nám, ale i našim vnoučatům – budou radostně a lehce poletovat krajinou jako průzrační modří motýli, užívat si krásy přírody.“

Bez ekonomického růstu, dejme tomu třeba i udržitelného, si motýlci nic takového užívat nebudou. Žádné politické přesvědčení, žádné přerozdělování ani dotace jim křídla nedá. Nejprve se budou zaměstnávat starostmi, jak se dostat na slušnou střední a vysokou školu, míst bude málo. Pak místo hypoték na vlastní bydlení budou splácet úvěry za studium. Načež jim nastane starost o stárnoucí rodiče, kterým budou přispívat na doktory a domovy seniorů (důchodci už nebudou, protože nebudou důchody). A sami se budou strachovat o své stáří. To je také cesta zpět, cesta společenská.

Žádné politické přesvědčení, žádné přerozdělování ani dotace nedokázaly zajistit bezpečné a kvalitní dodávky elektřiny, a to nejen v Texasu. Naopak lze pozorovat, jak skutečné bohatství posunuje pokrok k žádoucím cílům. Nezkoumal jsem, zda Elon Musk kdy čerpal nějaké dotace, možná ano, ale do elektromobilů Tesla vložil především své peníze a peníze investorů z kapitálových trhů. Teslu nejprve posadil na to místo trhu, kam patřila: mezi výlučné, luxusní a velmi drahé vozy. Dnes připravuje produkci malých levných elektroaut. Na oběžnou dráhu kolem Země vysazuje internetové družice a chystá let na Mars. Vize a určitý způsob užití bohatství jsou těmi motivy, ne zákaz spalovacích motorů, ani zákaz financování automobilek. A stejně tak zákaz financování fosilního průmyslu neposune výzkum a vývoj obnovitelných zdrojů, rozvoj medicíny, kvalitu školství, zmírnění chudoby... ani o píď.