11.4.2021 | Svátek má Izabela


DLUHY: Jak bankrotují státy a kdy přijde na řadu Česko

16.3.2021

Pokud si vzpomínáte na úžasný francouzský seriál Byl jednou jeden… člověk, život, vynálezce atd., pak mi dáte za pravdu, že kdyby jeho tvůrce Albert Barillé byl stále mezi námi, slušelo by pokračování ze světa peněz. Odkud se berou a kam tečou. Anebo Byl jednou jeden… dluh.

První díly by popisovaly, jak fungují příjmy a výdaje státního rozpočtu. A že když jsou výdaje vyšší než příjmy, vzniká schodek, který se přidává k minulým nesplaceným schodkům a tvoří státní dluh. K němu se pak připojí dluhy samospráv a státních fondů a dohromady vytvoří dluh veřejný. Proces podobný mnoha jiným v lidském těle.

I u dluhu navíc platí jasně dané zákonitosti. Stejně jako když si obyčejný člověk naplánuje schodek měsíčního rozpočtu. On i stát ho pak z něčeho musí pokrýt. Sáhne buď do úspor (což se až na výjimky vládám nikde na světě nedaří), nebo půjde na trh a bude si chtít půjčit. Nebo by mohl napsat dluhopis a zkoušet ho udat.

Právě to teď dělá ministerstvo financí. Dluhopisy přitom nenabízí jen tak někomu, ale devítce bank, takzvaných primárních dealerů (viz box Kdo dealuje pro stát). Ti se o ně poperou, protože je potom bez problémů udají na sekundárním trhu. A protože na ten se obyčejný člověk nedostane, občas ministerstvo vydá jako doplněk i dluhopisy pro domácnosti. Tedy ty, které jste měli podle ministryně financí Aleny Schillerové koupit letos dětem pod stromeček.

Většinu dluhopisů si nicméně tak nebo tak přeberou finanční instituce. Typicky banky a fondy. Ptáte se, proč je kupují? Ministerstvo financí držitelům splácí úroky a hlavně jistinu, protože úroky jsou kvůli vysoké poptávce po státních dluhopisech obecně malé. A kde na úroky a jistinu stát vezme, když se zadlužuje? Vybírá daně a především – opět si na to půjčuje.

Kdybychom se takhle chovali my, považovali bychom to za krajně nezodpovědné. Ale u státu nám to nevadí a dává to smysl. Věříme, že bude platit. A obvykle platí, takže to není hloupý předpoklad. Někteří investoři věří státním dluhopisům víc než hotovosti a jsou ochotni si do nich uložit peníze i za záporný úrok. Realita už i v Česku.

Byl jednou jeden… restrukturalizace

Do toho názvu by se víc hodil bankrot, ale to slovo se dneska už nepoužívá. Země už nebankrotují, ale restrukturalizují dluh. A není to jen slovíčkaření, jak to na první pohled může vypadat. Stejně jako u podniku je mezi restrukturalizací dluhu a zánikem obrovský rozdíl, liší se restrukturalizace od bankrotu i u států.

Když přestane země splácet, ukážeme si na ni prstem a oznámíme, že zbankrotovala, Ale skutečný bankrot to není. Přesto je možná dobře, že to děláme, protože tím tlačíme vlády k zodpovědnějšímu chování. Ostatně posuďte sami, jak by znělo, kdybychom říkali, že vyšší dluh není problém, on se časem nějak restrukturalizuje. To by vládu příliš v utrácení nebrzdilo.

Problémy nastanou ve chvíli, kdy si vláda není schopna půjčit dost na všechno, co si naplánovala utratit. Obvykle proto, že už byla dřív hodně zadlužená a dostatek lidí si nechce státní dluhopisy koupit, respektive požadují vyšší úroky, na které ale daná vláda nemá. Kdyby se české vládě loni zdesetinásobily úroky, museli bychom vytvořit dvojnásobný státní dluh na jejich pokrytí. Což by ale mohlo vést k dalšímu tlaku na vyšší úroky… A to je spirála, ze které máme strach.

Jakmile takový problém nastane, stejně jako u podniku vláda začne vyjednávat s věřiteli o restrukturalizaci dluhu. Standardně se vezmou dluhopisy splatné v nejbližších letech a natáhne se jejich splatnost na delší dobu. Jako když vám známý dluží sto korun a má je vrátit dnes, přičemž má jenom dvacetikorunu. Tu si můžete vzít a navrhnout, že vám zbytek vrátí až za týden.

To ale bohužel znevěrohodňuje dlužníka, kterému se od té doby nedá věřit, že to neudělá znovu. Kdyby přišel s prosbou o další stokorunu, budete pravděpodobně chtít větší úrok. Technicky to ale bankrot stále není. Složitější by to bylo, kdybyste známému část dluhu odpustili. Zbankrotoval, nebo je to pořád restrukturalizace?

Princip restrukturalizace je, že celkový objem dluhu se nemění, mění se jen jeho forma a dávají se záruky (například by nám věřitelé řekli, ať si obstaráme peníze zvýšením daní nebo privatizací majetku). Odpuštění je pořád ale na domluvě obou stran, takže by se o něm jako o bankrotu mluvit nemělo. I když opět platí, že je to nejspíš dobře, že se to děje, protože si musí politici dávat větší pozor.

Často jde o obojí. Když na přelomu tisíciletí krachovala Argentina, někteří věřitelé se spokojili se čtvrtinou částky a zbytek odpustili, zatímco jiní bojovali o celou sumu a rozhodli se jen pro prodloužení splatnosti. Doufali, že se k moci dostane někdo jiný. Současně ale riskovali, že nedostanou ani tu čtvrtinu.

Devátý bankrot v historii. Proč Argentina zase pláče

U nás je známější příběh nedalekého Řecka, kde se restrukturalizovalo, slíbilo se utahování opasků a k tomu všemu soukromé řecké banky odpustily přesně půlku celkového nakoupeného dluhu. Technicky to tak bankrot nebyl, i když Řekové do toho vnesli chaos i tím, že jako vůbec první rozvinutá země v historii nesplatila včas svůj dluh Mezinárodnímu měnovému fondu. Do něj posíláme peníze a půjčujeme si, když je úplně nejhůř.

Žádnou paniku

U nás nemusíme mít příliš strach. Zatím. Problémy měly a stále mají obvykle země, kterým se nedařilo už před koronavirem. Typ Argentina. Česká republika patří mezi nejméně zadlužené země na světě, a i po Covidu patřit nadále bude – protože jako my se zadlužuje prakticky každý stát. Navíc nám přibyla posila na straně poptávky, i když zatím jen teoretická.

Ve stínu prvních pandemických dnů v loňském roce Česká národní banka získala možnost nakupovat státní dluhopisy. Ne napřímo, ale dostane se k nim snadno. Zatím to vůbec nedělá, ale je to možná poptávka, která tlačí nahoru cenu a snižuje výnosy. Je to poptávka, jakou známe ze zahraničí. A je to poptávka, která jen tak neskončí, protože zbavování se státních dluhopisů by mohlo vést k panice, která by tlačila na ceny směrem dolů. To by bylo proti cíli centrální banky.

Státní dluhopisy ale ani vzdáleně nejsou bez rizika a bez nákladů. Přijít o část výnosů se dá snadno, anebo se vám prodlouží splatnost. Nebo vám stát prostě zvedne daně. Sebere vám, aby vám mohl zaplatit.

Rizikem je i to, že věřitelé si při problémech začnou diktovat, a například pokud jste státní zaměstnanec, můžou vám kvůli požadavkům na úspory snížit mzdu nebo vás připravit o práci snižováním stavů. Pravděpodobně také zásadně oslabí domácí měna, takže vám podraží dovolená.

Nadto všechno ani půjčování zadarmo nebo za záporný úrok je nákladnější, než to vypadá na první pohled. Stát sice nemusí platit úrok, což se hodí, ale stále splácí jistinu. Vzali byste si úvěr za -2 % na investici, která by spočívala v hození peněz do kanálu? Pravděpodobně ne. Pro stát záporné úroky nejsou peníze zdarma, pokud se nezainvestují alespoň s nulovým úrokem nebo neponechají na účtu. Pak už by to smysl dávalo.

 Dominik Stroukal, FINMAG, zveřejněno po dohodě s redakcí








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.