3.12.2022 | Svátek má Svatoslav


BOHATSTVÍ: Pozor na statistiky

30.9.2022

Nelehká doba množí nespokojence, a ti pak častěji a hlasitěji předvádějí, jak se mají špatně, všichni se mají špatně, ba dokonce se pořád měli špatně a čím dál je to jen horší. Někdy je namístě přitakat a z diskuse odejít. Někdy je lepší si trošku započítat.

Ilustrační foto: Pixabay

V roce 1937 průměrná mzda činila 764 Kčs, v roce 1970 to bylo 1915 korun, letos je to 40 tisíc korun. Samozřejmě nešlo o pohyb plynulý a nepřetržitý. I když v letech po válce to tak mohlo vypadat. Mezi roky 1955 a 1970 mzdy rostly průměrně ročně o 3,2 procenta. V období let 1971 až 1989 byl růst průměrných mezd pozvolný, nedocházelo k žádným překvapivým výkyvům. V 70. letech se meziroční přírůstky mezd pohybovaly v rozmezí od 2,4 % do 4,7 procenta. V letech 1980 až 1989 byl růst slabší, v průměru 2 % ročně. Od roku 1971 do roku 1989 se tedy celkem průměrná mzda zvýšila o 58,7 %, z 1 997 Kčs na 3 170 korun.

Protože zde diskutujeme na téma zbohatnutí, korigujme průměrnou hrubou mzdu údaji o průměrné inflaci. Stručně, před rokem 1989 se míra inflace měnila jen mírně, obvykle do jednoho procenta. V letech 1969 až 1989 byla nejvyšší v roce 1982 (5 %), naopak v letech 1971 a 1972 byla záporná (v obou letech minus 0,4 %). Pro nepamětníky: inflace oficiálně neexistovala, říkalo se tomu „růst životních nákladů“.

Po Sametové revoluci politické došlo na méně sametovou revoluci ekonomickou, dnes bychom ji spíše nazvali revoluční nápravou plánované neekonomiky na tržní ekonomiku. Přinesla liberalizaci cen, devalvaci koruny, privatizaci a uvolnění soukromého podnikání. Spolu se zavedením směnitelnosti koruny také zřízení finančního a kapitálového trhu.

Tento vývoj byl spojen s prudkou inflací, ovšem vynucenou z větší části hospodářskými reformami, která v roce 1991 dostoupila 56,6 procenta. Leč, klesala jen neochotně. Pod 10 % se dostala až v roce 1998.

Stručně, abychom neunavovali: mezi roky 1970 a 2013 stoupla průměrná mzda třináctkrát, průměrné spotřebitelské ceny šestkrát. Hlouběji vzato: za uplynulých zhruba 85 let se mzdy zvýšily třicetkrát a ceny základních potravin zhruba desetkrát. Kupní síla obyvatelstva tedy stoupla, zbohatli jsme.

A můžeme si ještě trošku s čísly pohrát. Kdybychom prodloužili současné trendy, v roce 2031 by průměrná měsíční mzda měla činit 75 000 Kč, jedenadvacetkrát více než v roce 1988. Průměrné ceny by vzrostly dvanácitnásobně. Za sto let vzato, mezi léty 1930 a hypotetickým rokem 2031 mzdy stoupnou stokrát, ceny pětadvacetkrát. Kupní síla se zvýší čtyřnásobně. Ovšem za tržní ekonomiky, od roku 1990, by růsty do roku 2031 byl pomalejší: mzdy dvacetkrát a ceny desetkrát. Kupní síla by tedy byla za toto čtyřicetiletí jen dvojnásobná.

Ale jinak je spousta věcí jinak. Po roce 1990 se reformoval i pracovní trh. Skončilo zajištěné zaměstnání a s ním i zajištěný příjem. Pro mnohé bylo udržení obojího nad jejich síly, ne vždy vlastní vinou. Nové živnosti a podnikatelské příležitosti mohly podlehnout v 90. letech dumpingovým dovozům ze západu, později návalu laciného zboží z Orientu. Mnozí neustáli konkurenci velkokapitálu, obchodních řetězců, aj. Na to dojel i nejeden velký a slavný podnik. Mnohá pracovní místa zanikla uzavřením a vystěhováním továren, jiná zánikem potřebnosti, změnou technologie, ztrátou know-how, apod. Tak se začaly prohlubovat rozdíly mezi majetky a příjmy lidí. I mezi možnostmi své příjmy udržet či navyšovat. Sem spadá i populární poznámka, že na průměrný plat, od kterého se úvahy v tomto článku odvíjejí, nedosáhne 70 % zaměstnanců.

Další problém je se statistikou cen. Inflace se vypočítává podle spotřebního koše. Ten se průběžně aktualizuje, ale také se v něm švindluje. Někdy se vynechají ceny potravin a pohonných hmot (jádrová inflace), jindy náklady na bydlení, pak se to zase vrátí jako „imputované nájemné“. Spotřební koš je pro každého statistického člověka stejný, ale jinou váhu v něm budou mít výdaje na bydlení, stravu a zdraví u osmdesátileté osamělé babičky, a jinou u dvojice čtyřicetiletých rodičů, vychovávající dvě dospívající děti. Tam budou mít značnou váhu oblečení, vzdělání, doprava, kultura, sport, elektronika, komunikace a volný čas.

Také se mzdou je potíž. Za komunismu byla daněna nějakými 15 procenty. Dnes to může být až 48 procent. Ani s ukazatelem čisté mzdy jako srovnávacím etalonem si moc nepomůžeme. Po roce 1990 bylo zavedeno mnoho daní a poplatků, které jsme povinni hradit právě z čisté mzdy. Například daň z přidané hodnoty, spotřební daně, ekologické daně a příspěvky, daně z nemovitosti, aj. Skutečně „disponibilní“ příjem se tedy vůbec nerovná čisté mzdě.

Bohatnutí národa je tedy ve skutečnosti velice selektivní. U nás bychom dokonce našli i „ztracenou generaci“. Jsou to lidé narození kolem roku 1948, do důchodu odcházeli kolem roku 2010. Celý život zažili měsíční příjem v řádu několika tisíc korun (nikdy, ani pro Sametu, nedosáhli na 20 tisíc). Úspory jejich rodičů vzala měnová reforma v 50. letech minulého století a o vlastní úspory přišli v 90. letech minulého století při devalvací koruny a hospodářské reformě. Do důchodu vstupovali v letech tvrdých (Kalouskových) rozpočtových úspor. Až ministr financí Andrej Babiš začal jejich příjmy navyšovat nad zákonnou valorizaci a zajistil, že valorizace získala řád, který zajišťuje jejich pravidelné navyšování.

Oblíbená „poslední otázka“: Co bude dál? Za posledních 12 měsíců průměrná mzda stoupla o 4,4 %, průměrné ceny o 15,8 procenta. Kupní síla, tedy určitá míra bohatství, se snížila o 9,8 procenta. Národní hospodářství upadá do recese. Ekonomové se ještě neshodli, zda půjde o epizodní jev, tedy to, čemu tržní analytici říkají korekce, nebo zda nás čeká mnohaletý marast poklesu životní úrovně. Doufejme v první možnost. Abychom tu napřesrok nemuseli vydávat podobnou analýzu s názvem „Dobře už bylo“.

Převzato ze serveru Svět hospodářství se souhlasem redakce.