Vzhůru na Kančenžangu!

Pátý den naší výpravy do Lake District se budím v 5:55. Dnes nás čeká asi nejnáročnější program, a to výstup na místní horu Old Man of Coniston, aneb Kančenžangu Vlaštovek a Amazonek. Musím se na něj posílit, a proto opět upadám do hlubokého spánku, sichrovaném poslechem Cimrmanů ze sluchátek iPodu.

Podruhé se budím v sedm - přesně podle budíku, který jsem si opět na svém novém mobilu nenastavil. Ale jsem vzhůru včas, včas přicházím ke snídani, včas se vypravím, takže už ve třičtvrtě na devět mohu jako těsně první z naší trojky vyjít na terasovitou silničku před naším baráčkem. Dohlednost dobrá, jen nad jezerem se ještě trhá ranní mlha. Obloha je pokryta celistvou oblačností, avšak ta je světlejší než zatím temně zelené pastviny. A támhle se to už trhá! To je důležité, abychom měli z vršku dobrý výhled na jezero Coniston, pak dále na Irské moře a ostrov Man mezi Anglií a Irskem. Dnes by mělo být jasno.

Tahle Kančenžanga je sice vysoká jen 803 metry nad mořem, jenže je právě skoro nad tím mořem, od něhož je vzdálena asi 20 kilometrů na severovýchod. Jezero pod ní leží ve výšce jen 50 metrů. Když jsem četl knihy Arthura Ransoma, myslel jsem, že je ve větší výšce, no jo, liberecké dítě, odkojené Jizerkami a tisícimetrovým Ještědem. Jenže vrchol Ještěda je od konečné tramvaje v Horním Hanychově vzdálen jen 2,1 km, když lezete rovnou pod lanovkou. Dostanete se na něj s převýšením 485 metrů, kdežto tady nás čeká přesně dvakrát dále (4,2 km) kopec s převýšením 715 metrů! (Protože dcerka Terka vybrala ubytování na tom rohu vesnice, odkud je tam nahoru nejblíže a skoro nejvýše.) A kdy jsem naposledy lezl pěšky na Ještěd? (Naposledy jsem na něj vlastními silami vyšlapal před asi padesáti lety na kole...)

Když jsem se při domácí přípravě na Lužinách kochal mapou Lake District, uvědomil jsem si, že poslední úsek od jezera Low Water se svými klikaticemi nápadně podobá výstupu z Labského dolu k Labské boudě, kudy jsme před třemi lety šlapali s Janinkou dolů, a kde jsem se zapřísahal, že tohle já nikdy nahoru nepůjdu. Jenže tam je převýšení jen 250 metrů. K tréninku jsem si tedy o letošní letní dovolené v Jizerkách vybral výšlap od hejnického poutního kostela přes Ořešník a vodopád Velký Štolpich až na Holubník, a převýšení my vyšlo ausgerechnet na 718 metrů. Vyšlapal jsem to s jazykem na vestě, při počátečním stoupání na Ořešník (kde jsem byl snad poprvé v životě), jsem málem vypustil duši, avšak trénink se mi hodil (stejně jako kilometry prošlapané na kole). A hlavně jsem věděl, že tohle stoupání přežiju!

(Stoupání ano, ale něco jiného třeba ne.)

A tak jsem dnes lehce vyběhl přes Dixonovic Ground a kolem místního kamenictví až k Mostu minérů/ lomařů/ horníků. Jediná zrada byla, že to už začínalo pršet, a Tereza si potřebovala poupravit větrovku a batoh. Když konečně s Tomášem dorazili k Miner’s Bridge, vydal jsem se bystře dál jednou ze tří pěšin, kterou jsem si prohlédl při předcházející nedělní procházce. Mladí mi nevěřili, ověřovali džípíeskou, já měl alespoň čas fotit. Vpravo pod námi duněly vodopády a peřeje na Church Beck, vyfotil jsem si jeden, ke kterému jsem v neděli nedošel. Byl pěkný, i když umělý, padal totiž přes skálu z nízkého jezu. Od něj se rozvíjí proti proudu krásný pohled do širokého údolí Coppermines Valley. Z úbočí nad ním padá dolu spousta vodopádů. (Tohle Ransome nezmiňoval! Asi mu ty mnohé bystře padající stružky vody připadaly ve svém množství samozřejmé, až fádní.)

Cesta vede stále vzhůru pastvinami, vine se mírně, přesně, jak Tereza slibovala: Nejdříve je mírné stoupání. (To jsem říkával dětem na vysilujících cestách - ale zamlčel jsem, že to mírné stoupání je dlouhé..., tak teď mi to oplácejí, synek i dcerka:). Jdeme včas, z Conistonu ještě nevyrazila horda dalších výletníků, libuju si. Trochu mne v tom zviklá hbitě se pohybující postava, která proti nám sestupuje. Asi tu trénuje nějaký závodník. Skutečně se tu pořádávají závody! Běží se tam a zpátky. Nejrychlejší čas páčíhodinu a tři minuty, nejrychlejší žena je jen o čtyři minuty pomalejší. Rekord v běhu dolů je 12 minut. (To nedám. Nikdo z nás to nedá.)

Na rozcestí pod zvonovitým kopcem The Bell si odzipovávám spodní díl nohavic, ne, že by bylo teplo, ale zahřál jsem se a potřebuju vychladnout. Taky si sundávám a do batohu dávám teplý těžký svetr. Dál mi bude tělo držet v rozumných tepelných rozmezích jen nátělník, tenký rolák a má nová, dole v městečku zakoupená modrojasná bunda. Stále trochu prší, ale ona zatím nepromoká. Jako zbytek šatstva. Nevím proč jsem si myslel, že zde na rozcestí bude nějaký turistický pavilonek. Naštěstí se nebe už trhá. Támhle je kus modré oblohy. Tentokrát museli mladí čekat na mne. Ještě jsem si do batohu správně utemoval českou vlajku - večer jsem si ulomil dlouhý klacek a nasoukal ji na něj. Jednak, aby každý věděl, že jsme česká expudice, a jednak, abych byl lépe vidět v mlze.

Jdeme dál už méně mírným stoupáním, stále pustým vřesovištěm, vlastně kapraďovištěm, protože všude kolem panuje hněď těchto rostlin; vřes, když nekvete, se v kapradí úplně ztrácí. Na dalším rozcestí zase vím, kudy se dát, líp, než Terezina džípíeska. Domácí příprava se vyplatila!

Jenže cesta se stále dere ve strmějším stoupání. Už nemá povrch z malých oblázků a písku. Teď je plná hranatých kamenisek. Poté hranatice mizí a místo nich nastupuje plochá břidlice. Vpravo je ohromná výsypka břidlice. Už jsme asi na té strmé části, říkám si. (“Krátká“ nás čeká, říkal jsem chudákům ucabrtaným dětem, to, že je strmá, jsem jim zatajoval.) Nahoře na výsypce je rovinka a na ní zřícenina břidlicového domu. Tady asi horníci přebývali o přestávce, nebo tu byla spíš dílna s verkcajkem. Ještě se tu válí rezavé zbytky technologického zařízení. Ale nebrat! Jsme na archeologickém nalezišti. Jo, a když fotíte z kraje výsypky, tak nechoďte až na samý okraj, tady by se vám mohlo stát, že se z nějaké krajní desky nečekaně stane sáňkovací pekáč. A takový „stonesurfing“ by o pár desítek metrů dole určitě nedopadl dobře. Saddlestone Mill se to tady jmenuje.

Nejlépe se fotí směrem dolů, protože už jsme došli do mraku, který sem stéká z kopce. Ale zdá se, že tam dole se to už trhá. Tahle planina, tvrdí Tereza, je jediné místo, kde by si člověk při výletu na Kančenžangu mohl postavit tábor. Takže tady klidně mohly Vlaštovky přespat a druhý den vyčkat, až je doženou Amazonky. No, nevím. Na hromadě slizkého antracitově černého kamení? Žádný potřebný potůček se poblíž nevyskytuje. A že by jim sem nějaký chlapec zaskočil s mlékem do čaje? Silně pochybuju!

A už nás čeká další cesta, prý až sem to bylo ono „mírné stoupání“. Teď prý začne to „krátké“. Musím říct, že tohle mírné stoupání nebylo ke konci vůbec mírné! Jaké asi bude to krátké? Proti obloze se rýsují siluety ovcí, no, tady někde Roger pozoroval divoké kozy. A upadl ze skály, což nás může potkat nakonec taky.

Následuje křižovatka, ze které vychází hned několik kozích cest. V Anglii zapomeňte na turistické značky! Ani žádná šipka tu není, která by nám poradila, kam dál. Scházíme vlevo z cesty ke starému lomu, kdež si chceme odpočinout a něco pojíst. Jo, je tu na konci lomu pěkná díra dolů, nescházím až do jejího ústí, tato past na turisty (tedy na jejich těla, nikoli na peněženky) je hluboká prý několik desítek metrů a občas skutečně uloví nějakého turistu, nenasytného po zážitcích a selfíčkách.

Sedíme na kameni, pojídáme obložené bagety, přichází k nám, jak zbloudilá ovce, další osamocený turista. Jestli prej tudyma nahoru. Tak tudy ne, Terka mu poradí kudy. Po chvíli jdeme za ním, pochybuju, že dobře, ale džípíeska byla tentokrát chytřejší než já.

A - „už se to trhá“, voláme unisono - v zenitu zahlédneme modrojas.

A zase lezeme a lezeme, už jen ovčími pěšinkami. Vpravo od nás po svahu splývá mrakopád, jenž má zjevně zdroj v blízkém jezírku Low Watter. Než k němu dolezeme, nad jezerem se rozjasní. Láká to k fotogafování.

„Tam nechceš,“ říkala mi při plánování dcerka. Ono na těch mapách to vypadalo, že jezírko bude hluboko pod cestou, ale když k němu přicházíme, máme ho pohodlně na rovince. Proč bych k němu nechtěl? Pospíchám k jeho hladině, abych vyrobil pár snímků. Nakazím i Tomáše. Tereza jde zatím pomalu napřed, fotí si pleso z cesty. Už je na ní dost lidí, kteří nás došli a spěchají nahoru. V letu si taky fotí jezírko z cesty, zacházím tedy za veliký kámen, abych jim nedělal videosmog. Jé, to jsou hezké pohledy. I kolem jezera se pasou ovečky. Dělám fotku za fotkou, a jak hledám dobrou kompozici, šlapu na vlhký kámen, botka samochodka uklouzne, zvedám pravačkku s foťákem do výšky, abych ho zachránil, otáčím se kolem osy a zády padám do vody!

A jak jsem upadl, tak jsem se hlavou udeřil o skálu, ztratil vědomí, sklouzl do vody a utopil se. Naštěstí jenom ve své spisovatelské představě. Nepraštil jsem se jen proto, že jsem měl na zádech batoh, naditý nepotřebným tlustým svetrem, který můj pád změkčil a hlavně zachránil hlavu před kontaktem s terénem.

Mohlo by to tady být dost blbý, protože jsem krytý tou skalou, abych nepřekážel fotícím, a vskutku mne nikdo nevidí! Ležím na zádech a zmítám se jak brouk na krovkách. Nemohu se vyhrabat, protože ten batoh má přesně rozměr louže, do které jsem padnul. Chvíli ležím v klidu a tiše si nadávám. Vole! Tohles fakt nechtěl! Nakonec se vyhrabu ven ze svého mokrého a kamenitého lože. Foťák jsem zachránil, jen mi z něj vypadly na dno nabíjecí monočlánky. Beru je, otírám strkám zase do foťáčku, načež ten funguje.

Sláva!

Po prvním ohledání se zdá, že největší škodu utrpěla vlaječka, jíž se zlomila žerď. Modrojasná bunda tento vodní nápor zadržela a vydržela, jen kalhoty mám mokré. Naštěstí do mých skvělých bot nenateklo, ačkoliv jsem musel šlápnout do vody.

No a teď nás čeká už jen krátká cesta nahoru. Koukám, že se chýlí uzávěrka Psa, takže o tom se dozvíte až příště.

Dokončil jsem už deváté zápisky Z modrého Jezerního Sešitu (když počítám i ten nultý o anglické tradici a zatím poslední o brexitu), přepsáno a dopsáno v Praze na Lužinách v úterý 17. prosince 2019.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.