Budu vám vyprávět americkou pohádku: jak si Honzík představuje, že to tam funguje. Ale nejdřív si přečtěte skutečnou historku. Když byla má žena za dcerkou v Americe, vzali je taky domácí, aby se podívali k nim do práce. Pracovali na letecko/raketo/kosmické základně Vandenberg a jezdili si tam za nákupy. (Vojenské základny jsou federálním územím a v místní shoppingové "armě" se neplatí místní daň.) U vjezdu zkontroloval přísný strážný papíry řidičky, na zbylou osádku auta jen zběžně pohleděl. Pak zvedl závoru a pustil je dál. To mě fascinovalo a uviděl jsem v tom základní dvoudomost americké svobody:

Zaměstnanec základny, kde jsou umístěny mj. mezikontinentální rakety s jadernými hlavicemi, má svobodu vzít si do areálu toho, koho uzná za vhodné. A zároveň je na jeho odpovědnosti, koho s sebou vezme! Přeci musí mít nějaký rozum, když ho tam nechají pracovat, ne?

"Amerika" je kontinet, jiné je to prý na Východě, jiné na Západě a úplně jiné v Kalifornii, ale tohle, myslím, platí federálně: patnáctileté dítě si může udělat papíry na auto (i na letadlo). Auto potřebuje, aby se mohlo někam dostat, teprve s ním je svobodné. Ale až do jedenadvaceti let mu nesmí nikdo nalít alkohol. Ve veřejných putykách. Jestli chlastá na domácí párty, ó, to je jiná, to je již na opovědnosti jeho rodičů.

A pak tu platí ta svoboda nosu - nesmí ji ohrožovat svoboda cizí pěsti. Což vede až ke kuriózním případům, kdy se na veřejném koupališti koupou i batolata oblečená a dámy toliko v jednodílných plavkách. Za vysokou zdí na své zahradě však máte svobodu koupat se nazí. Ale zase tu zodpovědnost. Takže vás můžou zavřít, když při tom budete mít cizí dětskou návštěvu... Na veřejných televizních kanálech žádná erotika, ale na placených klidně nejtvrdší porno.

Ano, mít peníze znamená být svobodný. Ale i nejbohatší Američané vedou svá dítka k tomu, aby poznala cenu peněz. Prodej limonády z vymačkaných citrónů dětičkami milionáříčka ve vratech haciendy je stále možno vidět (alespoň ještě před deseti lety bývalo...)

Ale zpátky do Česka. Po pádu totality zavládla u nás svoboděnka zlatá. Dělníci odvolávali ředitele, studenti profesory a národní filharmonie hlasovala o novém šéfdirigentovi. Novináři získali konečně svobodu. Mohli svobodně napsat o starých stuktůrách a pranýřovat zlořády. Svobodně mohli psát - pravdu, omyl i zlomyslnou lež. Postiženému, který psal šéfredaktorovi, nikdo neodpovídal; když se mu podařilo přes konexe kontaktovat lůno redakce, dozvěděl se často, že "text psala externistka a za to neodpovídáme".

Krom vymyšlených lží se pak naše média často dopouštějí i dnes vyložených podvodů. Tak například televizní redaktor klečí na zaplavené louce, aby ukázal, kam až sahá voda. Nebo se o něčem mluví, ale obrázek ukazuje jiné záběry (speciálně při pořadech o poválečném odsunu Němců z českého pohraničí, kdy bývá vidět útěk vyhnaných Čechů v roce 1938 po mnichovském diktátu...).

Občas se na stránkách novin objeví i diskuse, jestli to už není moc, toho svobodného překrucování pravdy. Jako když se třeba vystřihne jenom část z celého souvětí, které zobrazený nebožák kvákne do mikrofonu, takže pak vypadá jako úplný nepřítel lidu. "Má se vyjadřovat stručně," odpoví zkušený mediální borec. Ano, každý desetiminutový projev by měl mít jednovětý perex hned na počátku, ale to nezabrání v novinářské zlomyslnosti.

Já se někdy nedivím Klausovi, Zemanovi a dnes ani Paroubkovi, že se zlobí, když se jim podobné podpásovky dostane. Přitom často není zneužita svoboda slova ke lži, ale jenom k tomu, aby "se to dobře prodávalo". A při tom svobodném rozletu někdy zapomínáme, že máme mít, krom svobody slova, i nějakou tu odpovědnost.

Stalo se mi, že jsem se dověděl nějaké drby o působení jedné osoby ve vedení jedné firmy. I napsal jsem svobodně článeček, kde jsem ty drby pěkně nahuštěně a výživně (s patřičnými přívlastky, samozřejmě) podal. Naštěstí jsem měl tolik soudnosti, že mi to samotnému nepřišlo zcela korektní, a tak jsem text nejprve nechal zkouknout mou milou ženou. Ta pravila zděšeně:

"Jak tohle můžeš napsat o živém člověkovi?"

A tak jsem článeček neposlal. A dávám si už větší pozor. Když dnes píšu o "živých lidech", pak je to většinou o politicích. (Ti mají dost možností, aby se "zviditelňovali"!) Nepíšu zprávy, ale názorové komentáře. Užívám veřejných zdrojů, nejraději pak vlastních zážitků. Než o někom napíšu, že je ošklivé kačátko, předložím k tomu argumenty. Nejlepší je, když se zdržím přímo hodnocení a nechám mluvit pouze argumenty. (Jenže většinou se nezdržím.)

Někdy se i mýlím. Pozor, je ale rozdíl mezi omylem a úmyslnou lží. Podle jednoho latinského výroku se "omylem na podstatě pravdy nic nemění". A občas se i omluvím, když šlápnu do hovna...

Svoboda přišla sama, ostatně "svobodným se člověk rodí". Odpovědnosti se musí učit. A tak se učím.

Jestli jsem v poslední době přesto někdy moc křičel? Křičel, ale jen když nám někdo mlátí naší odpovědností po hlavě, aby zakryl, že nám chce ukrást svobodu!

Psáno v Praze dne 15. února 2006

Viz i některá další Šamanova doupata o svobodě:

7.2. 2006: Evropa se koupe nahá
12.1. 2006: Dvě svobody
3.11. 2005 Svoboda slova v nové demokracii aneb Cenzura tichem
1.11. 2005: Revoluční svoboda slova aneb Jak jsme to vyhráli
20.10. 2005: Svoboda slova za totáče aneb Systém "slizký had"