30.7.2021 | Svátek má Bořivoj


ŠAMANOVO DOUPĚ: Šeřík od Gagarina

1.5.2021

První pilot-kosmonaut navštívil Prahu právě před 60 lety

Mohutný kolos TU-104 s imatrikulací CCCP 42389, vedený kapitánem Michajlovem, dosedá na přistávací plochu Ruzyňského letiště v pátek 28. dubna 1961 v 10 hodin 42 minut. Stojíme s maminkou už dvě hodiny na vyhlídkové terase. Slunečné počasí, ale trochu zima. Vynutil jsem si svoje fešácké tmavomodré kraťasy, ale musel jsem si pod ně navléct hnusné tlusté bílé punčocháče. Jako by mi už nebylo deset! Světlý svetřík, přehozený přes košili, zabraňuje, abych prostydl. Na hlavě mám nasazenou rádiovku s legrační anténkou. A v ruce svírám náš a sovětský praporek. Vlastně oba naše!

V devět hodin už jsou všechny ochozy plné. Obsazeny jsou i schody. Lidé okolo nás šplhají na všechny střechy a volné plochy, i když tam není zábradlí. Vylezli na navigační věž. Z Prahy se valí další mračna nadšených občanů. Vnikají na letištní plochu, obsazují stále větší prostor, jako nějací černí mravenci. Esenbáci je nestačí udržet, i když jich jsou stovky. Jejich řady ustupují před nepřekonatelným tlakem desítek tisíc zvědavců. Přibíhají vojáci a stavějí další obrannou linii asi v polovičce odstavné plochy. Esenbáci povolí, mravenci se přes ně přelijí a zaberou dovolený prostor.

A pak už se objevuje stříbrný bod, blíží se, slyšíme svištění dvou proudových motorů Mikulin AM-3M, z bodu se stává šipka, dosedá, brzdí, zastavuje, pojíždí. Konečně zaparkuje na naší úrovni. Asi sto metrů před námi. Ještě nepřijely schůdky, ale už se otevírají přední dveře stroje. Objevuje se v nich postava ve vojenské uniformě s placatou čepicí na hlavě. Gagarin! Zdvihá obě ruce v pozdravném a objímajícím gestu. A usmívá se. Jakoby všechny zalily další sluneční paprsky. Celé letiště radostně jásá a volá:

„Gagarin, Gagarin!“

Vítáme našeho hrdinu. Ano – našeho! Jurij je náš, protože vzlétl do vesmíru pro slávu i naší věci – komunismu!

Nad hlavami davu se zvedá záplava květů. Šeříky. Letos si o dva týdny pospíšily, aby mohly znovu přivítat naše přátele, stejně jako ve vítězných květnových dnech před šestnácti lety. Mávám oběma praporky v jedné ruce i druhou volnou rukou.

Přijedou schůdky, po nich se nahoru hrne delegace československých stranických a vládních představitelů. Za ní se obrovská lidská vlna převalila i přes linii vojáčků, lidé postoupili až k samému trupu túčka. Červený koberec pod nimi zmizel. Mezi prostovlasými hlavami se vinou rozházené linie esenbáckých čepic. A tamhle plují vojenské lodičky! Daří se jim davy roztlačit, až mezi nimi vznikne úzká ulička. Teprve pak začínají vystupovat naše a sovětská delegace. V těch delegacích se náš Jurij ztrácí. Sovětští přátelé se protlačí do letištní budovy, před ní je čeká kolona černých aut. A zase davy, které sem přebíhají z letištní plochy a stékají z vyhlídkových míst.

Jak vozy odjíždějí, je slyšet odplouvající vlnu jásotu. Lidé se najednou rozprchnou a pospíchají na autobusy. Jako my. Chceme se dostat na Václavák. Než se tam narvanými autobusy a tramvajemi dopracujeme, jsou asi dvě odpoledne. Ale poslední stovky metrů Jindřišskou ulicí musíme pěšky, protože tramvaje nejezdí. Celé náměstí zavalila rozradostněná lidská povodeň.

gagarin-v-praze

Zatímco my na letišti čekali na nějaký autobus, do něhož bychom se vešli, Jurij Gagarin odjel z letiště úzkou Kladenskou, kde jej květinami přímo bombardoval nadšený dav. Než jsme se dostali do přetíženého posilového vozu, navštívil Gagarin na Pražském hradě soudruha prezidenta Antonína Novotného, s nímž setrval v srdečném a přátelském rozhovoru. My popojíždíme narvaným autobusem dlouhatánskou Leninovou ulicí na Kulaťák do Dejvic, kdežto Gagarin se společně s doprovodnou kolonou spouští Chotkovou ulicí k Vltavě, jako kdysi bájný tank T-34 s číslem I-24 (jak mě poučil dědeček). Na Klárově na něj tentokrát nečíhají stíhači tanků Hetzer, takže bezpečně přejede Mánesův most a Kaprovkou se vydá dobýt Staroměstské náměstí. Všude jej vítají zástupy mávajících usměvavých lidí a radostný jásot. Před radnicí ho obklopí davy až na dotek jeho auta, otevřeného ZISu, ozdobeného girlandami květin. I vnitřek vozu je vystlán kyticemi. Lidé natahují ruce, některým šťastlivcům je Gagarin i stiskne! Stiskne je i primátorovi Adolfu Svobodovi, který ho zatahuje dovnitř mezi mnohé vzácné hosty. Pak mu v salonku předává pamětní medaili. My se tramvají osmnáctkou posunujeme přes nekonečnou Letnou, a Gagarin zapisuje do pamětní knihy Staroměstské radnice svá nehledaná slova:

„Srdečně děkuji občanům zlaté Prahy i všemu československému lidu za krásné přivítání a upřímné přátelství, které chová k sovětskému lidu. Jsem nadšen vaším hlavním městem i vaším lidem. Jsme spojenci na věky. Pod vedením komunistických stran našich zemí společně vybudujeme komunismus a uhájíme světový mír!“

Pod tím prostý podpis: Gagarin. A datum dnešního slavného dne 28.04.61.

Ale den ještě zdaleka nekončí. Gagarinova kolona se vrací kolem Klementina k Vltavě. Odbočuje po nábřeží k Národnímu divadlu. Na Jiráskově náměstí zatáčí doleva nahoru do Resslovky a přes Karlovo náměstí jede Ječnou.

Tady, na Václaváku, na něj už čeká přeplněné náměstí. Lidé šplhají na bedny s posypovým materiálem, na stromy, zkoušejí zdolat stánky s klobásami. Vyklánějí se z oken, až málem vypadnou. Všechny balkónky jsou přeplněné, divže se neutrhnou pod náporem dychtivých diváků. A támhle si dokonce vylezli do prvního patra na fasádu. Od okraje chodníku mě odděluje nejméně dvacet řad čekajících. Ale cítím, že jsme s Jurijem na navzájem kolizních drahách.

Zatímco Gagarin dojíždí až k Pavláku, kde se jeho oběžná dráha začíná Mezibranskou sklánět k ohnisku Národního muzea, pouštím maminčinu ruku a začínám se protlačovat změtí paží, nohou, kabelek a upocených těl. Ztrácím oba praporky, ale lokty se propracovávám dál. Když to nejde jinak, skloním hlavu a nechám se vést anténkou na rádiovce. Sestupuji z obrubníku na asfalt jízdní dráhy, ale stále ještě je přede mnou nejméně pět řad čekajících lidí. Stojí na špičkách, vytahují se, nevšímají si hubeného kluka, který se mezi nimi prodírá kupředu, stále kupředu za svým cílem. Najednou se odshora od Muzea ozývá jásot, a já – vypadnu do volného prostoru.

„Zařaď se, kluku,“ napomíná mě přísně dopravák s bílou čepicí a bílými návleky na rukávech uniformy. Udělám krok zpátky a opřu se o hradbu čekajících těl.

Kolem nás projede nablýskaná šestsettrojka, za ní je prázdno asi padesát metrů. Mine nás dvojice esenbáků na motorkách. Jejich napjaté vážné obličeje kontrastují s úsměvy, které naplňují vzduch nad Václavákem až do úrovně střech. Rozeznívá se neartikulovaný jásot. Pod palbou šeříkových kytic přijíždí otevřený vůz, po jehož boku jedou další dva esenbáci na motorkách. V autě stojí překvapivě malý človíček s neuvěřitelně sympatickým úsměvem neskrývaně se radujícího kluka. Obrací se k nám zády a hází nazpět do davu jednu z kytic. Auto jede pomalu, ale už nás míjí. Vtom se Gagarin otočí a další kytici hodí směrem k mému chodníku. Sleduji dráhu letu šeříků, a naše oči se střetnou.

Kytice opíše balistickou křivku a končí mi v rukách. Nepustím ji, ani když se dav vyhrne z chodníku do uličky za odjíždějící kolonou. Asi mě tam našla maminka. Asi jsme se pak šli najíst do bufetu Jizera.

Gagarin jede po Příkopech, a pak dál, až do Vysočan do závodu ČKD Stalingrad, kde ho vítá podnikový ředitel soudruh Antonín Kapek, člen ÚV KSČ. Pak ho vezou do Památníku národního osvobození na vrchu Vítkově, kde se pokloní památce Neznámého bojovníka. Šeříky intenzivně voní, ale rychle vadnou.

Gagarin stoupá na hradby památného Vyšehradu, odkud má nádherný pohled, ale přece jen ne z takové výšky, jako měl z kosmické lodi Vostok. Pak navštíví Památník národního písemnictví na Strahově, kde si prohlíží glóbus ze sedmnáctého století a směje se:

„Já to viděl trochu jinak!“

Zatímco mě maminka ukládá do postele, usazují Gagarina do prezidentské lóže v Tylově divadle, kde se zájmem sleduje slavnostní představení hry A. N. Arbuzova „Irkutská historie“ v provedení hostujícího moskevského souboru Státního akademického divadla J.B. Vachtangova.

Zdají se mi divoké sny, jak si vodkou připíjím se soudruhem prezidentem Novotným. Kolem pasu se držím se zasloužilou umělkyní RSFSR J. K. Borisovou, která se ke mně tiskne svým mohutným poprsím, z druhého boku mě jistí mimořádný a zplnomocněný velvyslanec SSSR v Praze M. V. Zimjanin. Na klopě mi visí další hvězda – tu jsem před chvílí dostal při slavnostním aktu ve Španělském sále jako jeden z mnoha nejvýznamějších pracovníků socialistického Československa. Je to Zlatá hvězda hrdiny socialistické práce. Za dnešní den, náročnější než oblet Země, včetně přistání, si ji zasloužím.

A do dna!

Listy šeříku zplihnou a zešednou, fialová kvítka opadávají, a ta zbylá rezatí. Z kytice zbyde po dvou týdnech jenom vůně vzpomínky – a zaprášená mumie. Podivuhodně kompaktní mumie. Vydrží všechna malování a uklízecí matčiny akce. Stojí v broušené váze na mé knihovně, dokud se jí sám nezbavím. Ale to má ještě čas. Ještě nás čeká pár bouřlivých let, než skutečně dospěju.

Druhý den je sobota. K snídani jím chleba namazaný rozhudou, zapíjím mlékem a poslouchám rádio, které hlásí: Gagarin letí z Prahy do Karlových Var, pak navštíví plzeňské závody Vladimíra Iljiče Lenina. Je tady vlastně jako doma: Včera se mohl v Praze podívat na moskevské divadlo, dneska ho zase přivítají v Leninově továrně.

Po škole jdu za našima na Vinohrady. S dědečkem probíráme včerejší den. Vyprávím mu o šeříku od Gagarina. Pyšně říkám:

„Gagarin přijel do Československa nejdřív! Jako do první země světa! Sovětští lidé nás mají nejraději!“

Babička není přítomna, takže dědeček mrzutě odvětí:

„Páč jim nejvíc lezeme do prdele.“

=============================

Upravená a zkrácená kapitola z románu Paměť kamenů, kterou píšu (či spíše o ní přemýšlím) už asi deset let. Žil jsem tehdy v Liberci a žádný šeřík od Gagarina jsem nedostal. Ale někdo ano. A bylo mi taky deset let, jako mému hrdinovi.

\ :-) Šaman

Zdroje:

Fotografická publikace Gagarin v Praze, autoři Vladimír Rýpar & Karel Hájek, úvod napsal Ivan Skála, verši doplnili Milan Kundera, Vojtech Mihálik a Jan Pilař. Vydal Orbis, 1961

Rudé právo z 29. dubna 1961

Co si tak člověk pamatuje

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.