6.10.2022 | Svátek má Hanuš


ŠAMANOVO DOUPĚ: Pomozte Karaivanovým!

11.1.2007

"Kdysi, někdy ve třetí čtvrtině minulého století, jsem chodíval kupovat hlávkový salát k panu Karaivanovi, co měl svoje zahradnictví mezi autobusovým nádražím na Pankráci a školou. Hlavně takhle v neděli před obědem. Pan zelinář zašel mezi řádky, poklekl, zručně uřízl hlávku a přinesl mi ji. Byla za korunu. To ani tehdy nebylo mnoho. Byla za korunu a byla čerstvá nejčerstvěji. Ještě dýchala, když jsem ji přinesl domů. Žena Ivana pak salátek omyla, natrhala, přidala zálivku s citronkem, zamíchala a měli jsme vynikající přílohu k nedělnímu obědu."

Tuto vzpomínku, kterou jsem uveřejnil v jednom článku v září 2002 na Šamanově doupěti ještě doplním. Pan zahradník i jeho žena na té své zelené oáze pěstovali samozřejmě i ředkvičky a další mnohou zeleninu. A květiny. A sazeničky. A koření. Kupovali jsme si u nich sušenou "čubricu". Prý je to saturejka. Jenže česká saturejka se Karaivanovské čubrici nemohla vyrovnat. Báječné bylo kuře s čubricou, také luštěniny, ale nejlepší je čubrica do mletých mas, to vám řekne každý obyvatel horních Nuslí, který v této lokalitě posledních šedesát let přebýval. (Možná, že si vzpomene i dávná sousedka Mrs. Petra Buzková?)

Přímo u záhonků měli Karaivanovi postavený malý dřevěný - či snad překližkový - domek, a v něm si bydleli. Na svém pozemku neustále pilně pracovali. Prsty, jimiž se hrabali v hlíně, musely mít nějakou magickou sílu, protože jejich zelenina byla vždy excelentní. Inu - Bulhaři. Ale ne všichni Bulhaři dovedou pěstovat zeleninu. A tak dobrou a tak ... krásnou zeleninu! A hlavně v tak strašné době. Jejich zelenina a hlavně vůbec existence toho zahradnictví byla pro naši rodinu k přežití v době "normalizace" stejně důležitá, možná ještě důležitější, než vysílání Hlasu Ameriky a snad i existence samotné Charty 77. Však zdejší salátek si kupovala i další naše sousedka z ulice Na Veselí, Marta Kubišová.

Žena vzpomínala, že rodina Karaivanovů byla na pozemku u základní školy v ulici Sdružení, kousek nad Jezerkou, usídlena už od konce druhé světové války. Tehdy zde končilo město, tady a na Družstevním ochozu. Ty ulice zde se jmenují po předválečných bytových družstvech a ještě zde bydlí někteří nejstarší původní Hejrupáci. Tuto hradbu domů poznamenala za Pražského povstání střelba z německých těžkých zbraní, jak se tudy snažila jedna tanková divize SS probít do centra. Tehdy se jim to nepodařilo, na náměstí Hrdinů je zastavili pražští hrdinové, posílení Vlasovci.

V té době zde ještě Karaivanovi nebydleli. Měli také zahradnictví, ale kousek dál na jih, na Zelené lišce. A zde se stali za Povstání obětí mladých esesáků, kteří ve zdejším známém (?) masakru zahradnictví vypálili a zavraždili ženu a syna pana Karaivanova. Ten se po válce znovu oženil a jemu a jeho ženě se narodily další děti. A začali pracovat a bydlet právě tam kousek nad Jezerkou na tom kousku pozemku, který dostali k užívání od magistrátu jako náhradu za zničené zahradnictví na Zelené lišce. Bylo to tehdy od města i jisté uznání obětí, které tito naši Bulhaři přinesli při boji za svobodu našeho národa. Boj s plevelem zde mohli vést i po celou dobu komunismu.

A nyní se z regionálních zpráv ČT dovídáme , že tento pozemek hlavní město Praha za zády Karaivanových na podzim roku 2005 prodalo firmě ČSAD Praha. Už jednou se ocitlo zahradnictví v nebezpečí, když se ke konci bolševické nadvlády nesmyslně rozšiřovalo pankrácké autobusové nádraží, místo aby se stavělo na konci již fungujícího metra. Tehdy se odstavná plocha nádraží dostala až pod okna základní školy, do které chodily naše děti. Na třídních schůzkách jsme se pak dověděli, že mezi okny tříd a asfaltem kde měly kouřit vylágrované autobusové diesely, bude zasazeno pár topolů, takže životní prostředí školáků se ještě zlepší! Autobusové nádraží tam teď není, už nebylo oživeno, nyní je proměněno v parkoviště. A to si žádá rozšíření. ČSAD Praha po zveřejnění faktů chce vyjednávat, ale není ničím právně vázáno. A vypadá to, že bude vyjednávat nanejvýš tak o odstupném, humanitárním příspěvku.

Mne nejvíce zarazila arogance, se kterou mluvčí magistrátu Jiří Wolf do televizní kamery drze prohlásil: "My nemáme žádnou zprávu, že by ten pozemek chtěli koupit." Něco takového v demokratickém státě, v právním státě (???), kde má uživatel přednostní právo na nákup jím užívaného pozemku, zní ještě hůře, než dávná arogance bolševika. Nechtěl jsem to napsat, ale hněvám se:

První zahradnictví Karaivanovů vypálili nacisté, dnešní magistrát je vypálil podruhé.

Co vy na to, monsieur Bém?

Psáno v Praze dne 10. ledna 2007