24.7.2021 | Svátek má Kristýna


ŠAMANOVO DOUPĚ: Poctivá bramboračka

16.1.2021

Jsem polívkovej. Asi od doby, kdy jsem se v dávných sedmdesátkách vracel na běžkách v mlze a vánici z Jizerek do skutečně rodného Liberce. Bral jsem to přes Novou Louku, kolem lesního zámečku, který měl najednou nečekaně otevřené dveře. Což bylo velmi neobvyklé, otevřené dveře mívalo akorát sklářské muzeum v Liščí boudě na nedalekém Kristiánově. Službu konající horal vám tam občas i za sociku prodal čaj s citronem a tatranku. Jinak mezi Lesní chatou v Bedřichově a Smědavou nebylo žádného občerstvení, tenkrát nestály bufiky na skoro každé křižovatce lesních cest. (No a běžky jsem měl dřevěné Artisky, ale, pravda, už jsem na nich nejezdil bos...)

bramboračka

Z otevřených dveří na mne dýchl teplý vzduch, sundal jsem si tedy lyže, zapíchl do sněhu a vešel do velké předsíně. Takhle vpravo byly další dveře, otevřené, a za nimi stoly, kolem kterých seděli chlapi nad polívkou, ze které se kouřilo. O hospodský pult se opírala mladá holčina, které jsem se ostýchavě zeptal, jestli bych si u ní mohl koupit taky tu polívku. Přinesla mi silný hovězí bujón, ze kterého se na mne usmívalo polosyrové vajíčko. Za bůra. Ta polívka sedla! Chlapi u stolů byli lesními dělníky, kterým v té době objekt sloužil. Vždyť už dlouho patří firmě Lesy (dnes) České republiky (dříve Československé republiky, ještě dříve Lesy rodu Clam-Gallasů, předtím Valdštejnovy lesy, předtím to tady patřilo medvědům a vlkům). Kdykoliv později jsem kolem jel či šel, byl ten barák veřejnosti nepřístupen. Až do velvet revolušn.

Totiž, polívky. Normální jsem jedl jen v neděli a o svátcích, jinak nás reálný socialismus naléval ve školních kuchyních, menzách a závodních jídelnách jakousi slanou nedefinovanou tekutinou, anebo nevzhlednou kašovitou hmotou. Když to bylo červené, šlo o rajskou polévku; tu jsem míval rád, protože v ní bývala těstovinová písmenka, se kterými se dalo leccos podniknout. Nejhorší byl ale „borš-č“. Když jsem četl koncentráčnické vzpomínky, říkal jsem si, že takhle asi nějak mohla vypadat proslulá tuřínová polévka. No a vidíte, právě boršč jsme si pak s milovanou ženou Ivanou dávali v Šámalově chatě u pana Poláka na Nové Louce asi patnáct let. I to je důsledek svobody - krom obnovy lesů nejen v Jizerkách.

Ivanka mi vařívala skvělé polévky, ale právě ten boršč ne. Když jsem pak měl za neregistrovanou partnerku milovanou Janu, tak to s polívkama nejdříve nebylo moc valný - než se poněkud přiučila vaření. Dlouhá léta v její domácnosti vařil totiž její milovaný choť Jarek. Když nám naši partneři v jednom hnusném listopadovém týdnu před sedmi lety zemřeli, přistrčili nás pak jejich andělé k sobě. Nu, kvůli polívkám to nejdřív nebylo, promiň, však víš, Jani. Vařit se naučila, ale boršč jsme si časem dávali zase jen na Šámalce. Než Janinka odešla „popelit se do kolumbária“ za svým mužem (autentický citát z jejího ultimativního románu Kvalita života).

Máma i obě babičky vařívaly polévky zásadně s jíškou, Ivana bez. Ale asi až po deseti letech manželství/vaření konečně trefila takovou bramboračku, jakou vařívala její maminka Františka Rezková. Na tajemství jejího zahuštění přišla snad náhodně: Musí se bramboračka vařit dlouho, aby se v ní brambory skoro rozvařily! Pak pustí škrob a polévka se zahustí i bez jíšky.

Bramborovou polévku s houbami si teď vařívám sám, a je skvělá. Nejskvělejší na ní je hledání těch hub. Brambory a mrkev si koupím u zelináře ve stánku na Lukách. Má velký výběr a příznivé ceny za dobrou kvalitu. Nebudu zde jmenovat hypermarkety Jihozápadního Města, protože jsem to zažil snad u všech: Zelenina je v nich často zvadlá, ovoce otlučené a to šťavnatější dokonce často i plesnivé! A to, prosím, beze slev. Druhá jakost a sleva až o polovinu na tržišti Luka znamená často jen to, že ovoce je už na hraně zralosti. A brambory zde bývají levnější i beze slev.

V sezóně dávám do bramboračky houby čerstvé, v zimním období sušené. (Tak jednu, dvě hrsti. Přiměřeně.) Ty by se měly dát do studené vody odmočit nejlépe večer předem, ale často člověk neví, jaké chutě bude mít zítra! Nakonec stačí i deset, dvacet minut. Brambory oškrábu a nakrájím na malé kostičky. Asi tak jednu velkou. Půlku větší mrkve nakrájím na tenké plátky. Z mrazáku vyberu nějaké v igelitu zabalené zelené UFO (Unidentified Frozen Object), které tam ještě Ivanka zakládala jako směs bylinek, a odškrábnu z něj vrstvu, kterou taky hodím do vody.

K té vařené mrkvi ještě: Děti ji nechtěly jíst. Takže jejich díl Ivana dávala do polévky tatínkovi (mně). Tatínek až nedávno při štědrovečerní večeři upozornil již dávno dospělou dcerku Terku, že mrkev trochu jako že jo, ale celou uvařenou ne-e. Tereza si doposavad myslela, že mi chutná! Když jsem ji s tak šťastným výrazem vždy spocíval... No, krájím si ji do bramboračky i dnes, ale jen přiměřeně, nikoliv „přiměřeně, přiměřeně“. Pak zamíchám vše ve studené vodě. V hrnci ji mám tak litr a čtvrt.

No, a nakonec do vody vsypu ještě stogramový pytlík Poctivé polévky Bramboračka s houbami. V těch 100 g je i 0,3 gramu hřibu pravého a 3,5 % žampionů - čili by se to mělo jmenovat „žampionová polévka“, když už. Ale těch mých třicet gramů sušených hřibů to vylepší. Uvedu do varu, míchám, vařím na mírném elektrickém plameni (4/9) asi čtvrt hodiny. A pak mám šest porcí polévky. Je to: Polévka bramborová s houbami - s bramborami a houbami.

Poctivá!

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 15. ledna 2021, den, kdy byl v Česku spuštěn registrační systém na očkování proti koronaviru. Tedy registra-českaja sysťéma.

P.S. Napsáno místo článku, který mi od rána hlodal v hlavě, a který by se v první verzi nazýval „Zločinný premiér vraždí tisíce lidí“ s podtitulkem „Potřebné ulehčení přetíženému důchodovému systému“. Ale asi by to byla bramboračka. A místy možná ani ne poctivá.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



JN-pronájem nebytového prostoru
JN-pronájem nebytového prostoru

Podhorská, Jablonec nad Nisou - Jablonecké Paseky
10 000 Kč/měsíc






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.