Od hotelu vyrážíme v jedenáct hodin, s drobným zpožděním kvůli těm, kteří nečekali autobus v protisměru na druhé straně ulice. Všude ve městech jsme se s tím setkávali: Když potřebujete mít někde přistavený autobus, tak tam nesmí parkovat.

Je nás skoro padesát, místní čechoizraelské průvodkyni Dalii vypomáhá Jan, jednatel společnosti Alea. Vyjíždíme na pobřežní bulvár, sledujeme ty děsné vlny, kterým jsme se před chvílí s Bohušem dívali tváří v tvář a posloucháme Daliino upozornění:

"Vidíte? Černé vlajky! Koupání zakázáno."

Smějeme se, protože vidíme dav domorodých tučňáků ve vlnách. Jan upřesňuje:

"Ty cedule tam jsou, protože ještě nenastala sezona a nejsou tu plavčíci. Takže ten zákaz znamená vlastně »koupání na vlastní nebezpečí«."

Aha! Tak takhle to je!. Žádná policie mě nezatkne, kdybych…

"U jezera Kineret je hřbitov turistů, kteří neměli pojištění," podotýká Dalia. Ale prý jen protestnatský. Naštěstí my pojištění máme, a rozum taky. A také si pamatujeme varování z bedekru: Jsou zde silné podmořské proudy!

Obdivujeme pláž s krásným žluťoučkým pískem. Je stále vroubená stinnými pergolami, jako když jsme tudy jeli do Jaffy minule. Její centrální nepřerušovaná část je dlouhá asi dva kilometry, ale i s okrajovými plážemi jsou to kilometry čtyři. Na severu je ohraničena řekou Jarkon, na jihu končí u bývalého delfinária. Bývalé je proto, že zde delfíni ani jiní mořští živočichové dlouho nevydrželi, proto byl objekt přebudován na diskotéky. I ty skončily, když v rámci "druhé intifády" zaútočil na dav mladých lidí, užívajících si 1. června 2001 pošabatové noci, sebevražedný arabský terorista z Hamásu, který zabil 21 lidí a asi stovku zranil. Tento útok byl jedním z důvodů pro postavení bezpečnostní bariéry – a k ukončení místních diskoték. A k současnému bourání zchátralého objektu…

Někde tady na druhé straně ulice minaret místní mešity kdysi znamenal hranici mezi židovským Tel Avivem a arabskou Jaffou. To už neplatí, protože stará Jaffa je přestavěna, její historické uličky prošly totální rekonstrukcí a jsou dnes osídleny umělci, stejně jako před šesti lety, když jsme jimi procházeli ještě s Ivankou…

Bezpečnostní bariéra, oddělující "Západní břeh" už stojí, v Tel Avivu dnes vládne mír. Stejně jako v Jaffě, kde nás tentokrát autobus vysadí u kanonů z dob Napoleonova tažení. Drobně prší, ale přeháňka rychle skončí. Amfiteátrem stoupáme na samý vršíček zahrady Gan ha-Pisgá, který je ozdoben Bránou víry. Dalia nám vypráví složitou historii města. Důležité toto místo bylo pro všechny, kdo zde sídlili už od doby bronzové. Pahorek, na kterém stojíme, má nadmořskou výšku 40 metrů, takže je odtud dobrý výhled na moře. Z jeho úpatí zase vytékaly prameny. Něco z té historie jsem vykládal už dříve. Dnes z Daliina vyprávění alespoň vybírám, jakým způsobem dobyl Jaffu roku 1470 před naším letopočtem Ramses III:

Před brány města přijel faraónův vyslanec, který velebil kanaánského vládce města. Ramses si ho prý velice váží a posílá mu dary, aby si získal jeho přízeň. Lichotky zabraly. Dary pak byly do města vneseny ve velkých koších. Ze kterých posléze vyskákali Egypťané, kteří pak pobili překvapené obránce. S ohledem na to, že trojská válka proběhla až někdy kolem roku 1200 před n.l., by se místo pojmu "Trojský kůň" mělo říkat spíše "Jaffské koše"...

Kolem starověkých vykopávek se vydáváme do spletitých uliček, jejichž stěny již tradičně zdobí obrazy místních umělců. Snad se jim podařilo skrýt je před nedávným deštěm a současnými přeháňkami. Anebo jsou vodovzdorné.

Přicházíme na náměstíčko, kde obdivujeme "Zavěšený pomerančovník". Je to skutečně pomerančovník, a je skutečně zavěšen na ocelových lanech v jakémsi džbánu z umělého kamene, který by mohl být uměleckou zvětšeninou pomerančového semínka. A můžete si s ním pohoupat, jak to zřejmě měl izraelský umělec Ran Morin, který ho tady roku 1993 zavěsil, v úmyslu. A také měl v úmyslu připomenout fakt, že "Jaffa" byla ještě poměrně nedávno známá značka pomerančů, jejichž plantáže se tady rozkládaly. A to od roku 1901, kdy první zdejší pomerančovníky byly zasazeny péčí koho jiného než Keren Kayement Leisrael…

Fotím si to dílo, fotí nás ho víc; naštěstí je naše výprava zamořena fotografy s profesionálním vybavením, takže nebývám úplně poslední. Kontakt s Daliou mám i díky "kecafonu", jehož sluchátko mám zastrčené v uchu. Takže mohu sledovat výpravu i na dálku sto – dvě stě metrů.

Po schodech vycházíme náměstíčko Kedumim před klášterem sv. Petra, který svítí červenou barvou "latinskoamerického baroka". Všímám si fontány, která snad tady minule nebyla? Různé podivné postavičky a zvířátka zde chrlí do vodu do kašny.

Začíná zase drobně pršet. Jdeme opět kolem Napoleonových kanonů, které ale mají zavařené hlavně, takže z nich už nikdo nevystřelí. Výprava mizí směrem k blešímu trhu, jsem stále v rádiovém kontaktu. Natáčím bouřlivé moře pod Mořskou mešitou. Tamhle u těch kamenů v moři prý přesedali cestující z velkých lodí na malé místní přepravní čluny. A když moře houpalo jako dnes, tak se někdy netrefili a při tom přestupu se utopili.

Bude jedna hodina po poledni. Slyším Daliu, jak nám dává rozchod, abychom si mohli užít blešího trhu. Za hodinu máme sraz "tady", u hodinové věže, jak slyším z kecafonu i u těch kanonů. Hodinovou věž znám odposledně, i dnes jsme kolem ní jeli, takže se neztratím.

Nejdřív si ještě dofotím výhledy na Tel Aviv v zázračném dešti, a pak se už nořím do spleti blešího tržiště.

Ale o tom až příště.

Přemýšleno a prožito v Izraeli kolem poledne 13. března 2014, psáno v Praze dne 7. dubna 2014

Všechna vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"

Více fotek k tomuto článku viz na této fotogalerii