9.7.2020 | Svátek má Drahoslava


ŠAMANOVO DOUPĚ: Jak utíkali Němci do Němec

30.9.2009

V srpnu 1989 to začalo zprvu nenápadně. Nová maďarská vláda přestala trestat občany zemí reálného socialismu za to, že přes její hranice prchali do Rakouska. V té době zde už byly odstraněny zátarasy kolem koncentračního tábora míru. Když uprchlíky maďarští pohraničníci čapli, přesunuli je pouze do vnitrozemí. Ti se potom pokusili opět o ilegální přechod hranic. A když je chytli znovu, tak se pokusili zase...

Z Maďarska neprchali Maďaři, ale téměř výhradně východní Němci. Už jim nehrozil denunciační zápis do pasu a postrk do rodné Německé demokratické republiky. V té době jediné dvě země, kam se mohli "dederóni" normálně dostat, byly Maďarsko a Československo. Z ČSSR se nesnažili prchat přes zadrátované hranice, ale vymysleli si cestičku přes pražské (západo)německé velvyslanectví. Tam bývalo vždy několik takových uprchlíků - dvě, tři rodiny. Když však nastal maďarský exodus, počet se náhle zvýšil o ty, kteří opakovaně neuspěli v Maďarsku. Ti se už nehodlali vrátit domů, neboť tušili, že by za svůj pokus o útěk ze šťastného světa komunismu mohli být i zavřeni. Na konci srpna jich pobývalo na zahradě za Lobkovickým palácem už několik set v narychlo postavených stanech.

11. září 1989 Maďaři otevřeli svoje hraniční přechody i pro východní Němce, kteří se už nemuseli cábrovat přes zelenou hranici. A to byla další, rozhodující vlnka, která začala bortit železnou oponu. Což se nejdřív nezdálo, neboť na žádost NDR českoslovenští pohraničníci naopak prakticky uzavřeli pro východní Němce hranice do zrádcovského Maďarska. Načež se celá uprchlická vlna přelila do Prahy. Zahrada velvyslanectví se zcela zaplnila 4000 lidmi, kteří nechtěli dále snášet štěstí německého komunismu. V sobotu 30. září se na balkoně velvyslanectví nečekaně zjevil tehdejší německý ministr zahraničních věcí Genscher, který oznámil přítomným, že jsou pro ně přichystány vlaky do země zaslíbené. Byl měsíc po srpnové a měsíc před očekávanou říjnovou pražskou demonstrací, českoslovenští komunisté nechtěli nechat uprostřed Prahy mokvat tento vřed. Tento postup byl dohodnut v New Yorku na půdě OSN za účasti diplomatů obou německých států, obtěžovaného Československa a rovněž okupačního SSSR.

4000 dočasných obyvatel německého velvyslanectví bylo lifrováno autobusy na holešovické nádraží. Dalších 1200 Němců se dostavilo přímo na místo. Z oken autobusů a vlaků mávala známá véčka veselých utečenců. Pražani mávali nazpět a tiše záviděli. Žádné Západní Československo neexistovalo...

Vlaky jely přes Drážďany, aby se ouředně posvětilo, že odjíždějí se souhlasem východoněmeckých vládců. A to měl být konec.

Jenže. První zádrhele nastaly, když se snažily další stovky Němců do těchto vlaků přistoupit na území NDR! Drážďanská policie tvrdě zasáhla. A tak náhle prudce stoupl počet východoněmeckých turistů, kteří chtěli poznat krásy Prahy, a zejména Malé strany. Čeští taxikáři ochotně vypomohli, za 500 marek (kurs byl 3 Kč :1 východoněmecké!) je dovezli z nádraží přímo k Lobkovickému paláci. Hned tu neděli 1. října stovky Němců pronikli kordony Veřejné bezpečnosti na velvyslanectví. Ještě v pondělí 2. října se jim v tom policajti snažili zabránit. Jenže to už bylo uprchlíků přes 5000, a obsadili i nejbližší okolí přeplněného velvyslanectví. V úterý 3. 10. policajti uzavřeli pouze příchod na Tržiště, aby se tato lidská vlna nerozlila po celé Malé Straně.

Taky jsem se tam byl podívat. Odzadu. Ulice Hellichova přetékala zaparkovanými trabanty. Kolony trabošů se táhly až vysoko do Seminářské zahrady. Už u nich v pokleku pracovaly pilné české včeličky, odmontovávaly blinkry, světla, zpětná zrcátka, větší šikulkové kola a ti nejsprostší se vbourali přímo do wagenů. Někteří Němci si tady jenom zaparkovali a šli nejdříve očíhnout situaci. Ti se ale podivili, když se navrátili! Emigrovat pak prostě už museli...

Později jsem nabádal policajty, stojící v uzávěře do Karmelitské, že by se měli spíše angažovat v Hellichově, že tam zloději vykrádají zaparkovaná auta; čuměli na mě a jen si pro sebe něco zabučeli. Nebyli to policajti, ale příslušníci Veřejné bezpečnosti a bezpečnost byla podle nich více narušena lidmi, kteří již více nechtěli žít v komunistickém ráji a v oběť dali i svoje trabanty. Zůstalo jich v Praze 1600.

Policajti hlídali přístup od Malostranského náměstí a Karmelitské, ale řístup odshora, po schodech z Lobkovické zahrady do Vlašské ulice, nechali volný. Chodníky Vlašské i Tržiště byly zaplněny doufajícími uprchlíky. V noci klesala teplota jen na 6 stupňů. Místní obyvatelé vypomáhali čajem, čokoládou a dekami, zato Československý červený kříž zajímala více situace v Jihoafrické republice. Němcům se z ulic nechtělo do nabízených bytů pohostinných Malostraňáků - čekali, kdy bude sjednán další odjezd, báli se, aby nezmeškali. To úterní odpoledne se dočkali oznámení o dohodě. Museli si protrpět ještě jednu noc na chodníku. Vlaky do Prahy se totiž opozdily, neboť na koleje v NDR si lehly tisícovky lidí, kteří chtěli jet taky!

Nakonec se do osmi zvláštních vlaků namačkalo ve středu 4.10. 1889 podle tehdejších odhadů 8-16 tisíc pražských šťastlivců. To už vlaky šmrncly území NDR jen symbolicky, aby nevznikaly další potíže. Evakuace (západo)německého velvyslanectví v Praze skončila 5. 10. ve 4 hodiny ráno. Pro východní Němce byly propříště uzavřeny i hranice s Československem. Teď už opravdu neměli občané "nejsvododnějšího německého státu v historii" kam jít. Jenže zkuste zablokovat pojistný ventil na papiňáku. Nastanou demonstrace a následný přetlak váš stát roztrhne!

Proč vlastně Němci do Němec tehdy před dvaceti lety nešli rovnou přes německo-německé hranice? Ale milé děti, to vám soudruzi neřekli? Na těchto hranicích byla instalována rozměrná minová pole. Vrhače střepin, aby je nebylo tak slyšet. A pod nimi byly vybudovány tajnými východními službami tajné tunely, jimiž se do rodného hnízda vraceli jejich placení agenti, západoněmečtí komunističtí teroristé z Frakce Rudé armády (RAF). To byli jediní Němci, kteří prchali ze Západu na Východ.

Na druhou stranu přes všechny překážky odešlo tři a půl milionu lidí. A proč vlastně utíkali? Když byl ten socialismus/komunismus tak dokonalej?

Nebo že by nebyl?

Psáno v Praze na Lužinách dne 3. října 1999, na Neviditelném psu poprvé vyšlo 5. října 1999. 29. září 2009 bylo po deseti letech jenom mírně stylisticky upraveno.

PS. Šaman dnes blahopřeje Němcům k výročí i k nové vládě. Němci si mohou blahopřát sami: K volbám jich přišlo 71 %. Ironie nechtěného: české noviny citují německé, a hovoří o "mizivé účasti"...

*********************************************************************************

Jak to šlo:
Píseň (28. 10. 1988)
Milicionáři a disidenti (10. 12. 1988)
Palachiáda (15.-17.1.1989)
Palach to dokázal (18.-21.1.1989)
Pamatujete? (květen 1989)
Dvacet let poté (začátek června 1989)
Únava ze lží (červen 1989 - Několik vět)
Divný Srpen (21. 8. 1989)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.