29.9.2022 | Svátek má Michal


ŠAMANOVO DOUPĚ: Filozofie z prádelny

12.12.2007

Začátkem zlatých let šedesátých jsme bydleli v dvouletkovém domě na samém okraji Liberce. Okrová omítka, červená valbová střecha, ve štítě kuchyňská okna krajních bytů. Všechny byty dva plus jedna. Nikdo se nevyvyšoval. Jen jeden byt byl obšťastněn spíše ozdobným než účelným balkónkem. Dům měl pouze tři obytná podlaží - zvýšené přízemí a dvě patra - a dva vchody. Dvanáct bytů. A jednu prádelnu ve sklepě. Takže velké prádlo se pralo jednou za tři měsíce, když na nás přišla řada. Velké prádlo značilo velkou práci, avšak alespoň rozmanitou práci. Jenže práci. Takže jsem nemohl vyrazit na kole do lesa a tam sebou plácnout někde na skálu a číst si dobrodružné příběhy. Ani na koupaliště člověk nemohl. V létě. V zimě si zase musel odpustit lyže. Zabité neděle.

Ale ne úplně zabité. Přivedly mě k základům filozofie.

Prali jsme moderně, v elektrické pračce. Bubnové. Jenom se pod ní muselo zatopit. Z polínek se naštípaly třísky, pod ně se nastrkalo sobotní Svobodné slovo (jediné noviny, které jsme odebírali), které jsem pak mohl osobně zapálit. V naší prakticky dvoučlenné rodině jsem byl ohňovec, však mi už bylo deset. Na ohýnek se pak nakladla větší polena, na ně pak uhlí, a už jsme u té filozofie. Měl jsem ruce černé od mouru - abychom mohli mít bělostné cejchy!

Ruce jsem si pak samozřejmě umyl, a to několikrát, neboť se muselo přikládat, ale k bílým cejchám vedla ještě dlouhá cesta. Nejdříve musela voda vřít. Pak do ní maminka nastrouhala mejdlo s jelenem... (Nepletu se pamětnicky?) Do otevřeného bubnu ve zpěněné vodě pak pomocí pádla naskládala prádlo, zacvakla bubnová dvířka, zavřela poklop a stiskem vypínače na zdi spustila stroj. Dírkovaný buben z nerezu se točil sem a pak zase tam. Když mělo prádlo dost, zase se stroj vypnul. Avšak muselo se to umět, aby byl buben v úvrati, ze které se dal otevřít. Pak zase nastoupila má práce.

Z pračky jsem na pádle přenesl horké kouřící vonící prádlo do betonové kádě s vodou, kde jsem ho vymáchal z první vody. Pak šlo hned vedle do druhé vody, kde bylo domácháno. A zase mohlo nastoupit pozorování zázraku. Totiž prádlo se vznášelo ve vodě děsně zajímavě. Někdy v něm zůstala bublina vzduchu a pak plynulo po hladině jako ztroskotavší vzduchoplavecký balón. Zejména košile. A na dně se vždy schovávaly kapesníky. Toto bylo mé další filozofické pozorování: Těžké cejchy, které daly tolik zabrat při máchání, nakonec nebyly tak náročné na čas jako lehoučké kapesníky. Bylo jich totiž jen pár. Zato kapesníků bylo bezpočet! (Ne, milé děti, papírové kapesníčky tehdy ještě u nás nebyly zavedeny.) A vždy, když člověk myslel, že má od nich pokoj, nějaký se odlepil ode dna a plul samoten v té obrovské hranaté kádi, tak metr a půl na metr a aspoň metr hluboké.

Další velkou zajímavostrí bylo naplňování a vypouštění kádí. První voda, skoro bělavá, se musela hned vypustit. To znamená, že člověk musel ponořit ruku hluboko ke dnu a vytáhnout mohutný dřevěný kolík, který sloužil jako zátka. Druhá voda zůstávala a při příští várce sloužila jako voda první. Krásné bylo sledovat plnění kádí vodou, jak pomalu a neúprosně stoupá její hladina. Ještě krásnější bylo pozorovat vypouštěné plašky, jak v bělostných peřejích pod dřevěnými rošty spěchají k výpusti uprostřed prádelny a tvoří kolem ní nenasytný vír. Moc jsem přemýšlel, proč vlastně koupelny nemají na podlaze taky odtokové kanálky a potěšilo mě, když jsem zjistil, že některé mají.

Protože jsme měli moderně vybavenou prádelnu, patřila k ní i elektrická ždímačka. K ní musel být přístup skutečně sofistikovaný, protože když jste do ní naložili pádlem prádlo nepozorně, děsně házela a musela se vypnout, prádlo přerovnat tak, aby bylo souměrně, a teprve pak se mohla spustit znovu. Filozofické poučení: Totéž by se mělo dít se zákony, než je dáme sušit - strčit do odstředivky, která okamžitě ukáže, jestli jde o zákon vyvážený!

A zase nastoupilo filozofické pozorování: Ždímačka se rozbíhala pomalu. Přitom z její odpadní gumové roury teklo na podlahu prádelny velké množství vody. Pak se rozvrtěla do vysokých otáček - ale vody už teklo mnohem méně. Když voda už jen odkapávala, odstředivka se točila nejrychleji.

To už byl čas ji vypnout a otevřít. Ale opatrně! Setrvačností se ještě chvíli točila dál. Věřil jsem pohádkám o utržených prstech a dával jsem si pozor, aby se mi něco podobného nestalo. Myslím, že naše odstředivka měla taky brzdu, ale mám pocit, že se ještě dobržďovala rukama. Tedy tak jsme to dělali my, co jsme to uměli a pospíchali.

Po odstředění se čisté a voňavé prádlo naskládalo do škopíku. Pověsit ho na dvorku byla zase moje práce. Už jen natáhnout šňůru tak, aby z ní prádlo nespadlo a aby se při prověsu necouralo po zemi bylo velmi zajímavé. A dělo se tak venku, na vzduchu. A opět filozofie: Nikdy jsem si neužil dvorek jako tehdy, když jsem na něj přišel po hodinách strávených v betonovém podzemí. A ještě jedna filozofie: Cejchy se pověsily hned, i když zabraly nejvíc místa. Nejdéle trvalo pověsit škopík plný - ponožek!

V té době jsem byl v přímém sepětí se živly: V prádelně se vznášela horká pára, srážela se na oknech. Ano, a oheň samozřejmě, to byl náš kamarád, který konal přímo pozorovanou práci. Když se správně krmil. Pokud venku vládl mráz, vlající cejchy krásně zkameněly a musely se při snímání lámat, aby se vešly do škopíčku. Až teď mě napadá, že tato osobní zkušenost mi vlastně umožňuje popisovat nástrahy nebezpečného vesmíru alespoň trochu věrohodně...

Konec dobrodružství byl fádní. Po vychladnutí ohniště jsem natřásl popel z roštu do popelníku a nakonec ještě vymetl jeho zbytky. Zase jsem se zaprasil. A zase umyl.

A poslední filozofie: Jak bylo člověku příjemně, když věděl, že má tuhle nepříjemnou povinnost z krku! Na další tři měsíce. A jak pak chutnala večeře a jak bylo krásné číst si nebo poslouchat krásnou rozhlasovou hru! Ano, jedině kdo takto pral, ví, co ve skutečnosti znamená pojem "zasloužený odpočinek".

Další dny se ještě čerstvě vyprané rovné prádlo mandlovalo, ale to je už jiná kapitola.

Psáno v Praze dne 11. prosince 2007

PS: Pro tu dřevěnou tyč na jedné straně s kruhovým profilem a na druhé se zploštělým jsem teď použil výraz "pádlo". Ale říkali jsme jí jinak. Kopist určitě ne! I když to kopist nejspíš byl...